V rámci festivalu Jeden svět byl dnes uveden americký dokumentární film s názvem Projekt Kašmír.

Dvě Američanky, mus­limka původem z pakistánské části a hinduistka z části indické, se spolu vydávají zkoumat problém soužití Indů a Pakistánců na tomto horkém území.

Obě ženy, spíše jako dvě turistky, než dokumentaristky se na své cestě setkávají s pracovníkem jedné humanitární organizace a na základě telefonických rad místního průvodce projíždějí okolí Šrínagaru ve snaze nalézt odpověď na otázku problému soužití obou etnik.

Autorky si ukously bohužel příliš velké sousto. Kašmírský problém je hluboký a jeho zárodky se začaly formovat již v polovině minulého století. Takto složitý problém nelze os­větlit natož zodpovědět po­vrchními rozhovory s místními lidmi. Jediné tak, co dokument přináší, jsou osobní emotivní prožitky jedné Indky, novinářky, která se v Kašmíru narodila a byla nucena odejít a po letech se vrací na místo, kde vyrůstala.

Snahy autorek o návštěvu utečeneckého tábora, ve kterém žijí desetitisíce Indů uprchlých z Kašmíru vyznívá na prázdno a působí velmi bizarně, stejně tak mnoho dalších podobných akcí, kterými se snaží diváka zaujmout. Celý film tak působí velmi amatérským dojmem cestopisu dvou turistek, které se vydaly na dobrodružnou do­volenou a zmateně a bezcílně pobíhají sem tam a přitom se utápí v místních reáliích. Již tvrzení na samém počátku filmu, že člověk kašmírský konflikt nepochopí na základě čtení knih, studia materiálů ale pouze osobním kontaktem dává tušit, že zhlédnutím filmu divák mnoho nezíská. Dramaturgie je velice plochá a film navíc v druhé polovině působí velmi zmateným dojmem nastavované kaše. Ani textem distributora avizovaná „strhující příroda“ se nekoná, jediné přírodní záběry jsou z projíždky tu­risticky notoricky známého šrínagarského jezera. Přitom právě magickou přírodu mohli tvůrkyně použít v kontrastu ke konfliktu jako prostředek působící k hlubšímu zamyšlení.

Ale abych na dokumentu nehledal jen ty špatné věci, v jistém slova smyslu může posloužit dobré věci. A to tím, že se vůbec na plátna našich kin dostal film, který divákovi sděluje, že v Kašmíru existuje zásadní konflikt s náboženskými kořeny, díky kterému trpěly statisíce lidí a tento problém je třeba jej řešit, aby nadále netrpěly generace budoucí.

11. listopadu 2008

Automatická meziplanetární sonda Mars Phoenix, přistanuvší letos v létě v polárních oblastech na Marsu, se po 151 marťanských dnech odmlčela. Sluneční paprsky již nebyly dostatečně silné na to, aby nabily baterie natolik, aby bylo možné komunikovat se Zemí. Přestože se mise zdařila a získaná data poskytnou vědcům mnoho důležitých informací při zkoumání marťanské půdy, atmosféry a počasí, nepodařilo se ani tentokrát odvysílat na zem zvuky marťanské atmosféry. Po deseti letech čekání na první zvuky z Marsu tak musíme čekat pravděpodobně na některou z dalších misí.

Zvuky z Marsu jsou hudbou budoucnosti

Byl to již čtvrtý pokus dopravit mikrofon na povrch Marsu a možnost uslyšet tak na Zemi to, co by lidské ucho vnímalo v marťanském prostředí. Mikrofon byl však od počátku po­važovaný za nevědecký instrument, neboť velmi nízká hustota vzduchu v marťanské atmosféře neumožní zvukům, aby se šířily na vdálenost delší než několik centimetrů. Na Mars se tak nakonec mikrofon dostal především díky soukromým investicím. První skutečný zvuk z povrchu Marsu se stal jednou z věcí, na kterou mnoho lidí netrpělivě čekalo.

Doposud neúspěšné pokusy s mikrofonem na Marsu

Mars Polar Lander (NASA, 1999) – podle posledních informací přistála sonda na povrchu planety, ovšem z neznámých důvodů nekomunikovala

Mars Odyssey (NASA, 2001) - přistávací modul Mars Surveyor 2001 Lander nebyl díky nezdarům přechozích misí nakonec vyslán

Mars Express (ESA, 2003) – přistávací modul Beagle 2 nesoucí Mars micropone přistál nebo se zřítil na povrch, ovšem již nenavázal spojení

Mars Phoenix Lander (NASA, 2008) – vědci nestihli aktivovat zařízení do doby než sonda přestala fungovat díky úbytku světelné energie nabíjející baterie sondy

Jistá naděje zde však ještě je

Podle posledních tiskových informací týkajících se mikrofonu na palubě Mars Polar Landeru měli vědci v úmyslu tento mikrofon aktivovat ještě před tím, než se sonda díky úbytku energie odmlčí. To se však již nepodařilo, ale je možné, že se to podaří v blízké době. Vědci totiž doufají, že se podaří opět navázat spojení s Mars Polar Landerem. I když je to tento marťanský rok krajně nepravděpodobné, díky neustále se zhoršujícím světelným podmínkám v místě přistání, jistá naděje ještě stále existuje. Stejně tak existuje malá naděje, že Mars Phoenix Lander přežije drsnou polární zimu a probudí se poté opět k životu a bude možnost mikrofon konečně aktivovat. V opačném případě si budeme muset ještě několik let počkat na další sondu směřující k rudé planetě.

4. listopadu 2008

Expedice nejen k jezeru Chagan. Semipalatinský jaderný polygon. Semi­palatinsk Nuke Range. Tento článek popisuje cestu do prostoru bývalé semipa­latinské jaderné střelnice na území dnešního Kazachstánu dne 8.8.2008. 

Jezero Chagan, Chagan Lake, Jezero Balapan, Balapan Lake, Atomic Lake, atomové jezero… Těmito názvy častují odborníci obří kráter, který vznikl po výbuchu jaderné bomby v roce 1965.

Plán na využití jaderných výbuchů v ekonomice 

V šedesátých letech se ruské politické vede­ní rozhodlo, že naplní teoretické plány pro využití řízených jaderných výbuchů v ekonomice. Některé konkrétní nápady byly dosti šílené a připomínaly science fiction. Například plány na propojení Kaspického moře s Aralským jezerem obřím kanálem dlouhým 500 kilometrů vyhloubeným pomocí série stovek jaderných explo­zí nebo konstrukci do­pravního letadla, které by ve svých proudových motorech „spalovalo“ uranový prach… 

Podobný program, i když ne tak ambiciózní existoval i ve Spojených státech pod názvem Plowshare. Jeho cílem bylo vytvoření přehrad, jezer nebo podzemních zásobáren vody a plynu za asistence řízených jaderných výbuchů. Nicméně výroba jaderných zařízení byla nesmírně nákladná a díky vedlejším účin­kům řízených výbuchů (především radioaktivity a zamoření únikem radionuklidů do prostředí) se jevilo toto využití jaderné energie jako neproveditelné­. Ruskou odpovědí na americké pokusy byl první podzemní výbuch nálože Chagan, který se odehrál dne 15. ledna 1965 v oblasti známé ruské jaderné střelnice na semipalatinském polygonu v Kazachstánu­. Připravený test se konal několik set metrů pod zemí, nadzemní jaderné výbuchy byly totiž od roku 1963 zakázány. 

Výbuch Chagan 

Jednalo se o termonukleární zařízení, jaderná bomba byla pouze roznětkou mocnějšího ter­mojaderného obalu. Takto připravený pokusný podzemní jaderný výbuch měl sílu 140 kilotun TNT. Pro představu byl 7× silnější než výbuchy v Hirošimě nebo Nagasaki. Nálož byla umístěna téměř 200 metrů hluboko  pod vyschlé koryto řeky Chagan. Vzniklý kráter měl vytvořit vysokou hráz, která by během jarních měsíců zadržovala přitékající vodu a vytvořila přehradu. Nápad se to asi tehdy zdál znamenitý, hráz skutečně vznikla, vytvořila se i velká zásobárna vody o objemu 7 milionů m3 vody uvnitř kráteru. Avšak – kromě kráteru s průměrem 408 metrů a hloubkou 100 metrů vzniklo i obrovské možství radioaktivity, které místo a okolí výbuchu zamořilo na několik desetiltetí. Voda se sice v nádrži zadržela i přes vyprahlé letní měsíce, byla však a je dosud natolik zamořena plutoniem, že ji nelze pít. V roce 2008 překračuje zamoření vody bez­pečnou normu 20×. V bezpros­tředním okolí výbuchu se nacházelo jedenáct vesnic a dva tisíce obyvatel. 

Ti však nebyli evakuováni. Okamžité i dlouhodobé účinky záření na obyvatele usedlostí byly zničující. V dnešní době stojí v okolí jen pár obydlených domků. Kdo mohl, odstě­hoval se. Ihned po výbuchu, na jaře roku 1965 byl vybudován kanál, který po jarním tání naplnil kráter vodou. Tyto zemní práce byly prováděny konvenční těžkou technikou a nadměrně při nich bylo ozářeno všech 182 zúčastněných pra­covníků.

Výprava na místo 43 let poté

Při plánování své letní východní ces­tovatelské ex­pedice za zatměním Slunce jsem dospěl ke zpáteční trase přes Kazachstán, která vedla po okraji tzv. semipalatinské­ho Polygonu. Vytipoval jsem několik míst k návštěvě v rychlosti podle satelitních snímků Google Earth s lokacemi jaderných výbuchů. Polygon se rozděluje do několika částí, naplánoval jsem projet část stepní a horskou. Vůbec jsem netušil co mne čeká, proto jsem se vydal maximálně vybaven geigrovým počítačem měřícím v Sv, ale i vybaven respirátorem a ochranným oblekem (ten nakonec vůbec nebyl třeba).

Semej, dřívější Semipalatinsk je moderním městem s obchody a restauracemi. Ihned po ránu dotankuji plnou nádrž benzinu na poslední čerpací stanici, dávám spropitné klukovi, který se hrne mi umýt čelní sklo a natankovat benzín. Jen opustím poslední baráčky, jsem v nedozírné stepi, rovině pokryté kobercem suché trávy. V dálce se přede mnou rýsují nevysoké pahorky. Po 30ti kilometrech naprosto rovné a vcelku dobré asfaltky se dostávám na úpatí hor, které projíždím. Asfalt tu končí a cesta se mění v prašnou a kamenitou. Městečko Carasu (bývalá Znamenka) ces­ta oklikou objíždí a hned za ním následuje dalších 30 km rovné kamenité cesty. Tu a tam projede auto nebo kamion.  

Dorážím k první odbočce, která vede směrem dovnitř polygonu. Odbočuji a míjím několik plně naložených kamionů železnou rudou. O osobní auto tu člověk nezavadí. Jeden řidič kamionu mě žádá o vodu. Je tu vzácnou tekutinou, nikde po cestě jsem od Semeje neviděl jedinou funkční prodejnu občerstvení. Po této prašné odbočce plné děr a nerovností (samozřejmě bez asfaltového svršku) dojíždím po deseti kilometrech k vyschlému řečišti řeky Chagan. Blíže ke kráteru již cesta nevede, proto musím vyzkoušet offroadové vlastnosti svého auta a pustit se s ním do stepi.  

Chvilku jedu po stěží rozeznatelných kolejích, až dojíždím ke zbytku oplocení, které zde dříve stávalo. Připomínají ho už jen betonové pilíře. Projíždím jimi a vydávám se k podivnému zařízení trčícího několik metrů ze země. Absolutně netuším k čemu slouží, je mírně radioaktivní – 0,33uSv/hod. Stáčím auto přímo směrem k lemu kráteru, který se tyčí několik desítek metrů nad krajinu a snažím se vyhýbat obřím kamenům, které se tu všude válí. Kličkuji mezi nimi asi 300 metrů a dojíždím k prapodivnému betonovému mostu přes suché říční dno. Stáčím se podél vytvořeného koryta a jedu dalších 300 metrů a při tom nešetrně najíždím na jeden balvan, který mi promáčkne podlahu auta.  

Rozhoduji se zastavit, protože kolem jsou již jen strmé náspy a projet dál opravdu nelze. Vystupuji do čtyřicetistupňového žáru a dál se vydávám pěšky. Slézám strmý násep do říčního koryta a procházím kolem louží zbytků zadržené vody a přicházím do měsíční krajiny. Kolem jsou jen kusy kamení a zvlněná zem. Mířím přímo k okraji kráteru, jehož lem se tyčí asi deset metrů nad úrovní terénu. Čím víc se k němu přibližuji, tím více stoupá radioaktivita. Zatímco u auta byla ještě pouhých 0,30uSv/hod., tak dvěstě metrů od kráteru se již šplhá na 1,20uSv/hod. Zrychluji krok a šplhám se na kráter. Jak se terén zvedá, rychle roste i radioaktivita, na úbočí naměřím 2,30uSv/hod. o několik metrů dál 3,12uSv/hod. Těsně před vrcholkem lemu již geiger hlásí rovných 5,00uSv/hod.

S výstupem na vrcholek lemu kráteru se otevírá předem netušený pohled. Naprosto pravidelně kruhové jezero s azurově průzračnou vodou, oblázky lemovaná pláž… Na chvíli mě toto místo ohromí, než znovu uslyším a uvidím nervózně pípající geigerův počítač spolu s blikajícím vykřičníkem upozorňujícím na vysokou hladinu radiace. To mě uvrhne zpět do reality tohoto bizardního místa. Sestupuji ještě po vnitřní straně kráteru dolů k vodní hladině. Cestou si všímám různorodých nerostů, které byly vyvrženy obří silou výbuchu z hlubin na povrch nebo je vytvořil obrovský tlak a teplota při výbuchu.

Jeden z kamenů je na povrhu zkřemenatělý, druhý lávovitý a rozpraskaný, třetí ze sklovatělým povrchem. S příchodem k vodní hladině se radiace mírně snižuje, naměřím 3,30 a 4,46uSv/hod. Udiveně pozoruji, že zde kvetou drobné žluté rostlinky. Je zde patrná i lidská přítomnost, na břehu jsou zaražené kusy dřeva, které označují výšku hladiny. Až do poloviny sedmdesátých let zde probíhaly biologické pokusy, jejichž cílem bylo ověřit odolnost různých živočišných a rostlinných druhů na vysokou úroveň radiace a kontaminace vody, která zde byla. 90 procent druhů nepřežilo buď díky vysokým teplotám nebo obrovským dávkám záření.

Pípající geiger mě vyhání od mírně vlnících se vod jezera pryč a tak se šplhám zpátky nahoru po strmé stěně lemu. Nahoře si všímám jakýchsi dřevěných konstrukcí asi 40 metrů opodál, které jdu prozkoumat. Pod nimi je ukryta hluboká temná šachta, která ani po osvětlení bleskem fotoaparátu neodhalí mnoho ze svého tajemství. Radiace uvnitř šachty je několikanásobně nižší než v okolí, pouze 1,06uSv/hod. Šachta slouží jako hnízdiště ptáků, kteří zde nalézají vzácný stín a chlad a na dřevěných konstukcích uvnitř šachty si staví hnízda a kladou vejce.

Je na čase vydat se zpět. Místo je prozkoumáno a zadokumentováno a dále zde cokoliv pohledávat nemá valný smysl. Vydávám se po vyjeté cestě po hrázi směřující k betonové konstrukci, kterou jsem spatřil na začátku cesty ke kráteru. Cestou po ní měřím klesající úroveň radiace, která klesá od 3,30 k 0,52uSv/hod. jak se postupně vzdaluji od kráteru. Provádím sběr lusků rostlin rostoucích v takto zamořeném prostředí a nalézám starou keramickou objímku někdejšího osvětlení. Ještě objevuji další úkryt, betonový bunkr, do jehož útrob vede dlouhý ocelový žebřík. Radiace v tomto místě se již pohybuje téměř v normálních hodnotách 0,21uSv/hod. Docházím k betonovému mostu, obcházím jej a mířím vyschlým korytem řely zpátky k místu, kde jsem „zaparkoval“ auto. V rychlosti ukládám všechny věci do igelitového pytle a měřím úroveň radiace, která se pohybuje kolem 0,54uSv/hod. Startuji, otáčím se a odjíždím zpátky k podivnému zařízení s dřevěnou plošinou, které jsem spatřil ve stepi po cestě ke kráteru.

Kvůli provalené podlaze se nehodlám vracet stejnou stepní cestou plnou kamení a sleduji vyjeté koleje, které pokračují na jih od kráteru podél říčního koryta. Jedu takto jeden a půl kilometru, když v dálce vidím na břehu řeky obydlené domy a jakýsi vysoký stožár. Stožár se zdá být natřený a na jeho špici se vyjímá rudá hvězda. K čemu však toto zařízení slouží, absolutně netuším. Pokračuji asi kilometr dál ke stavení, přejíždím zbytky ostnatého drátu, který kdysi ohraničoval uzavřenou oblast a všímám si, že usedlost je asi obydlená. Sodím tak podle velikého satelitního talíře… Dál sleduji stepní cestu, která zjevně vede k hlavní silnici, po které jsem do těchto míst přijel. Po 9,5 kilometrech směrem od kráteru míjím malý sloupek, na kterém je umístěna oprýskaná značka a nápis, upozorňující na oblast s neviditelným ionizujícím zářením. V tomto místě je radiace již naprosto zanedbatelná, na své úrovni v těchto krajích, 0,09uSv/hod. Zhruba dvakrát nižší, než je běžné např. v Praze…

Desítky malých kráterů

Vjíždím zpět na asfaltovou silnici a vracím se k místu, kde jsem odbočoval do polygonu. Odbočuji zde ještě jednou, ovšem s tou výjimkou, že cestu ke kráteru tentokrát míjím a pokračuji rychle dál, směrem k horám Degelen, dalšímu místu, kde probíhaly série jaderných testů. Nenechávám si však ujít asi třicet metrů široký a patnáct hluboký kráter, který po sobě zanechala jaderná puma č. 571 dne 27.5.1981 o síle 20 kilotun TNT (jako výbuch v Hirošimě). Navštěvuji toto místo jen kvůli tomu, že je hned vedle cesty, pouhých pět metrů od krajnice. Na místě není krom kráteru o průměru cca 30 metrů nic dalšího, veškeré dráty, ocelové sloupy a podobné zařízení jsou již odstraněny, vytrhány ze země a pravděpodobně o­devzdány do sběru starého železa neznámo kde.

Podzemní bunkry

O deset kilometrů dále odbočuji k místu vytvořenému výbuchem č. 476 ze dne 12.11.1977. Toto místo je zvláštní díky hluboké jámě u příjezdové cesty, na jejímž dně je malé jezírko, ale také díky zbytkům roztrhaných betonových bukrů. Celá oblast se rozkládá na prostoru 2×1 km a nachází se zde jeden nadzemní a několik podzemních pevností. Jsou částečně roztrhané, ze zbytků trčí pokroucené silné ocelové výztuhy a obří betonové kusy se povalují opodál. Usuzuji, že se jednalo o uměle vytvořené vojenské objekty, které byly následně testovány na odolnost vůči jadernému výbuchu. Síla tohoto výbuchu je však neznámá. Místo je to děsivé, všude plno ruin a rozházených železobetonových kvá­drů a tak pospíchám zpět na hlavní silnici.

O pár kilometrů dále dojíždím ke křižovatce, jejíž odbočka míří k pozemnímu dolu Razpez. Jako symbol je zde ve stepi zaparkovaný těžební jeřáb… Pokračuji rovně, avšak díky nedostatku vody a velké žízni se rozhoduji na další křižovatce odbočit k areálu města Balapan. Dojíždím k bráně, kde prosím hlídače, vojáka o sklenici vody. S vodou je to zde těžké, musí se dovážet. Napojen se vydádám vstříc další cestě. Následu­jících 30 kilometrů projíždím pustou stepní krajinou, kde není naprosto nic, pouze železniční trať, vedoucí paralelně se silnicí. Asfaltový povrch je sjízdný pro osobní auto pouze s největší opatrností a minimální rychlostí. Na křižovatku, odkud směřují dvě cesty směrem na město Kurčatov a na jih do pohoří Degelen, dojíždím až asi po hodině cesty.

Město duchů Ak-Bota 

Podle mapy má být při cestě do pohoří Degelen město Ak-Bota. Vjíždím mezi opuštěné a vybydlené činžáky, postavené uprostřed stepi začátkem sedmdesátých let. Vůbec netuším, co zde nyní je. Drtivá většina domů se jeví naprosto opuštěná, fotografuji a přejíždím do části města, kde vidím nedostavěné paneláky a opuštěné bunkry. Odhadem v tomto městě muselo kdysi žít minimálně deset tisíc obyvatel. Dnes zeje prázdnotou a jediné, co je slyšet, je stepní vítr…

Někdejší centrum jaderných operací

Jediné, co se mi podařilo ještě spatřit byl Objekt 300 v blízkosti města duchů Ak-Bota. Objekt, hlídaný armádou, v sobě pravděpodobně skrývá čtyři funkční kazašské jaderné reaktory. Poté jsem musel změnit cíl své cesty a vydat se na opačnou stranu, na sever do města Kurčatov. Šedesát kilomterů dlouhá cesta po rozbité asfaltové cestě zabrala hodně času, do města jsem dojel až po setmění. Ubytování v jediném, zato na místní poměry luxusním hotelu bylo příjemné. Hotel byl až na personál prázdný a další dny se v něm ubytovali nějací turisté. Město Kur­čatov kdysi bývalo uzavřené a žilo v něm 20 tisíc obyvatel. Dnes je většina domů v ruinách, bez oken a polorozpadlých. Chodníky prorůstá tráva, udržovaných je pouze několik hlavních cest v centru, kde žije většina z nynějších osmi tisíc obyvatel. Mezi činžáky si hrají děti, jejichž hlasy a výskot jsou jediným zvukem protínajícím jinak neživé stepní ticho.

Ve městě není absolutně nic. Kino a kulturní dům jsou již dávno nefunkční, jediným místem zábavy je jedna z restaurací. V několika málo obchodech a jedné večerce se dají nakoupit nejběžnější potraviny. V hotelu se nevaří. Snad jediným společenským místem je jídelna, kde se scházejí majetnější obyvatelé města každodenně na oběd. Jídelna se nachází v jednom ze zrekontruovaných domů na někdejším hlavním náměstí. Najíte se zde báječně a servírka vám nabídne samé speciality, jako třeba „Gribnoj sup“… Jak příznačné pro toto místo.

Z města Kurčatov mnoho cest nevede. Město je ze severovýchodní strany ohraničeno řekou Irtyš a tak lze dále pokračovat pouze na jih, do pohoří Degelen, nebo na severozápad po západním břehu Irtyše až k Pavlodaru. Neznaje možnosti zdejších přívozů přes řeku Irtyš, které se snad nacházejí v městečku Majskoje, jsem se vydal na téměř dvěstěkilometrovou štaci po rozbitém asfaltu po západním břehu Irtyše až do Pavlodaru. Cesta trvala čtyři hodiny…

Konec

Semipalatinský polygon je nesmírně rozlehlý a je v něm mnoho míst, která lze navštívit. Naprosto nemožné je však vše stihnout během jednoho dne, počítat je třeba alespoň s jedním týdnem. Kromě kráteru Chagan lze spatřit podzemní štoly pohoří Degelen, kráter a zbytky betonových konstrukcí, mostů ve stepi, kde vybuchla první sovětská jaderná bomba v srpnu 1949.

Kvůli své odlehlosti a bizardnosti se na toto místo mnoho lidí nevydává. Každoročně se jedná o jednotlivce, většinou z Ruska, kteří tuto část země procestují, provedou amatérská pozorování a měření a podělí se o své zážitky s ostat­ními prostřed­nictvím Internetu.

Není však mnoho důvodů obávat se expedice do těchto míst. Všechna místa, která jsem procestoval byla z hlediska úrovně radiace naprosto bezpečná pro krátkodobý pobyt a úrovně zdaleka nedosahovaly hodnot, které jsme naměřili s naší žurnalis­tickou expedicí v březnu tohoto roku u černobylské jaderné elektrárny, kam dnes již běžně cestují „turisté“ i s ces­tovkou.

Obrovská rozlehlost kazašských stepí, opuštěnost a jednotvárnost dodává místu zvláštní at­mosféru a umožňuje vnímavým jedincům hluboce se zamyslet se nad důsled­ky toho, co se v těchto místech v druhé polovině dvacátého století odehrávalo…

30. září 2008

Během mé návštěvy minulý týden v Bělorusku jsem se seznámil s Pašou, čerstvým absolventem jaderné fyziky na univerzitě v Minsku. Paša se chystá zapsat se do dvouletého kursu, který ho naučí obsluze jaderného reaktoru VVER 1000. Preziden­t Lukašenko se totiž rozhodl stát se ještě nezávislejším na okolních státech i v oblasti energie. Chce postavit první běloruskou jadernou elektrárnu a vstoupit tak do „jaderného klubu“, připojit se k zemím, které provozují jaderné technologie. Dle informací od Paši má být elektrárna v provozu již v roce 2016 a má být vybudována v Mogilevské oblasti (v oblasti nedaleko ukrajinského Čer­nobylu).

Po zprávách, které se k nám v minulých dnech dostaly od jiného diktátora, Huga Cháveze, je tato informace silně znepokojující. Hugo se totiž netají tím, že chce z jádra vyrábět nejen elektřinu, ale i průmyslově ra­dionuklidy. Snahu o jejich výrobu obhajuje soběstačností pro radiodiagnostiku v lékařství. Horší výmluvu si snad ani nemohl vymyslet, v jaderných kruzích je totiž všeobecně známo, že výroba radionuklidů je víceméně odpadem při výrobě plutonia do jaderných pum. V současnosti hraje světový prim v takové výrobě závod Majak u ruského města Kyštym, nejzamořenějšího místa na zemi, kde se v padesátých a šedesátých letech odehrály jaderné havárie svým rozsahem závažnější než výbuch Černobylu. Kyštym za dobu své existence stačil Rusko vybavit obrovským jaderným arzenálem. Dá se očekávat, že ani Lukašenko nezůstane „jen“ u výroby elektřiny a v případě mocenské potřeby se jeho ambice zvýší i na výrobu plutonia a dalších radionuklidů. Tak snad si alespoň vymyslí lepší výmluvu než Chávez…

28. září 2008

Týdenní návštěva kamaráda v Bě­lorusku ve mně zanechala hluboké dojmy o běloruské povaze. Bělorusové jsou velice milí, pohostinní a společenští lidé. Rádi se baví a oslavují se skleničkou vodky. Jedna pozitivní vlastnost jim však vlastní není, a tou je schopnost oponovat. Nejvíce je to znát na tématech dotýkajících se (byť i vzdáleně) politiky. Bavíte-li se o nich s Bělorusem, bude nejspíše hájit stav věcí, jaký je a nepřipustí, že by situace mohla vypadat jinak, třeba i lépe.

Jedním z takových často diskutovaných témat bylo téma velice prozaické – topení. V Bělorusku byla již tou dobou docela zima, na naše poměry zcela jistě. Denní teploty se pohybovaly mezi 4 až 10ti stupni Celsia, vysoká vlhkost vzduchu způsobená řekami a všudypřítomnými lesy a jezery pocit chladu ještě násobily. I přes to bylo topení v celé zemi, ve všech městech studené. Netopilo se. Prezident Lukašenko totiž kdysi řekl, že topit se bude až v případě, že teploty poklesnou pod 8 stupňů na celých pět dní v kuse.

Je ráno, sídliště Jihozápad v Min­sku se po šesté hodině ranní probouzí k životu. Pomalu svítá. Z ranní husté mlhy se vynořují postavy vycházející ze studených panelových domů. Lidé zahalení až po krk v teplých kabátech se snaží uchovat alespoň zbytek tepla z vlas­tním tělem vyhřáté postele na cestu sídlištěm k autobusové zastávce. Občas někdo hlasitě zakašle. Naše kroky směřují hned po ránu do lékárny. Fronta jak u nás kdysi na banány netrpělivě čeká na obsloužení. Každý si jde pro něco proti nachlazení. V ta­kovém počasí, v bytě bez fungujícího topení a často s nětěsnícími okny se lze vyhnout chřipce jen těžce. Bereme pytlíčky Teraflu, místního životabudiče a nejoblíbenějšího léku proti nachlazení.

Později diskutujeme v bytě se špatně těsnícími okny nad šálkem horkého čaje s naší hostitelkou, lékařkou ve Vitěbské nemocnici, o problému s topením, resp. netopením. Hájí stávající situaci, že prý je to ekonomické, ušetří se hodně za energii. V sousedním pokoji zakašle její nastydlý manžel. Ptáme se, zda je dobré vystavovat organismus tak dlouho takové vlhkosti a nízké teplotě. Nedá se s tím prý nic dělat a většina lidí si již zvykla. Lékárnice v lékárně je v odpovědi na naši otázku o něco otevřenější, přiznává, že to zdravé není, ale že se s tím prý nic nenadělá. Všechno určuje vedení (strany). Říkáme si, jak je možné, že se nikdo hlasitěji neozve proti takovému zacházení. Tady jde o zdraví! Navíc Bělorusko nemá zásadní problémy s energetikou. Proudí do něj ropa i zemní plyn z Ruska, má i vlastní ropná naleziště. Ti movitější zajdou do CUMu, obchodního domu a koupí si elektrická kamna. Ale ta většina, pro kterou jsou zhruba 2000 korun velkou investicí musí obléci roláky a doufat, že na ně v přecpaných autobusech a mašrutkách někdo nemocný nezakašle.

Běloruskou mentalitu bezezbytku vystihuje vtip o Rusovi, Ukrajinci a Bělorusovi, kteří si mají sednout na židli, ve které je zapíchnutý hřebík. Rus se posadí, a když se píchne o hřebík, židli vezme a zuřivě ji s nadávkami o zem rozseká na třísky. Přijde Ukrajinec, posadí se, pak v klidu vytáhne hřebík, schová jej do kapsy se slovy „Ten by se mohl někdy hodit“ a sedí na židli dál. Nakonec přijde Bělorus a posadí se na židli s hřebíkem. V duchu si říká „asi to tak má být“…

Ochota smířit se se vším, co je dáno shora je běloruské mentalitě vlastní. Odpovědnost nese vždy ten nahoře a běžnému občanovi nepřísluší o těchto věcech rozhodovat, ani o nich zvlášť hluboce přemýšlet. Bělorusku chybí morální vůdce, který by ukázal občanům, že normální je žít životy podle svých představ a hlavně převzít za ně zodpovědnost se vším, co takové rozhodnutí přináší. Protože když se lidé kvůli strachu vzdají svého práva rozhodovat, pravděpodobně ještě po dlouhou dobu zůstanou v rukou kolchozníka Lukašenka, který je bude využívat a mávat si s nimi jak s proutkem.

11. září 2008

Dnešní MFDnes se na hlavní stránce pozastavuje nad absurditou fungování indických soudů v kauze dvou českých biologů, kteří patrně nelegálně vyváželi ze země jistý chráněný hmyz. Zatímco jednoho spolupachatele propustili s pokutou, druhému vyměřili tříletý trest. V Indii prý nic nepřipomíná poměry v Česku, a soudy již vůbec ne.

Nedalo mi podělit se s vámi o svoji zkušenost se soudem a vyšetřovateli kazašskými. Chci vám ukázat, že podobně absurdní postupy jsou „tam na východě“ zcela běžné a není se tak vůbec nad čím pozastavovat. I když je jejich uvažování a postupy pro našince naprosto zcestné. Oni se tamní vykonavatelé snaží především neztratit svoji tvář, chovají se důležitě, ale přitom dělají chyby a nemohou se opřít o svoje odborné znalosti, které jim chybí. Jak policistům, tak soudcům. O zákonodárcích, kteří vytvářejí právní normy ani nemluvě. Díky této neschopnosti se občas stane, že některý z Evropanů na absurditu místních pseudozákonů tvrdě doplatí. Ať již je to entomolog, nebo prostý turista.

Fungování kazašských soudů a soudních procesů

Jednoho odpoledne jsem byl při cestách Kazachstánem zatčen ve svém autě uprostřed pouště policistou, který nejdřív nebyl ani v uniformě, ale poté si ji narychlo oblékl. Následoval sedmdesátikilo­metrový transport po špatné silnici mým autem do nejbližšího města, kam jsme díky stavu vozovky dorazili až po setmění. Po čekání a kontrole dokladů na policejní stanici mě vyslechlo po sobě několik lidí, ptali se neustále na ty samé otázky, až začali být všichni unavení a padlo rozhodnutí, že budeme pokračovat ráno. Ráno moudřejší večera. Neměli mě přes noc kam umístit a zároveň se báli, abych neutekl. Řešením byl místní hotel, kde mě nakonec po telefonické domluvě s poručíkem ubytovali zadarmo, po mých protestech, že odmítám platit za hotel, kde mě proti mé vůli drží. Slova policisty před jeho odchodem ten večer z hotelu mě však rozesmála: „Nikam neutíkej, ráno si pro tebe přijdu“. Utéct znamenalo vydat se bez auta bezmála 500km nehostinnou stepní pouští.

Sehnat mi tlumočníka trvalo dva dny, stejně tak sehnat advokáta, který si více než mých zájmů hleděl toho, aby si neznepřátelil kohokoliv, kdo se mé kauzy účastnil. Soudkyně se mě již před samotným soudním stáním a před mojí obhajobou zeptala, zda budu moci zaplatit pokutu. „Ano, pokud budu shledán vinen“ odpověděl jsem. Druhá část věty ji však zjevně nezajímala a předem věděla, jak musí rozhodnout, aby nikoho místního proti sobě nepoštvala. Moji obhajobu si vyslechla v angličtině, bez překladu, že prý rozumí. Každému pátemů slovu. Korunu tomu všemu nasadila soudkyně nakonec, když v samotném rozsudku udělala chybu, na kterou se přišlo po skončení soudu. Nastal zmatek a soudkyně narychlo zorganizovala další, doplňkové soudní stání. Předtím mě ve své kanceláři prosila, ať jí vrátím rozsudek, že tam „jen něco změní“. Na takovou absurditu jsem odvětil, že jsem přece podepsal převzetí rozsudku a vyslechl si ho, tudíž je platný a nelze jí ho jen tak vracet k „opravení chyby“. Podobných tahanic bylo v celém týdenním proce­su několik a ani česká ambasáda v Astaně nic s místními nezmohla.

Na závěr to nejabsurdnější. Díky kazašským zákonům jsem byl předveden před soud kvůli tomu, že jsem údajně porušil režim víza. Na tranzitní vízum jsem se nepohyboval na silnicích označených jako mezinárodních, ale sjel z nich na silnice nemezinárodní. Mezinárodní značení silnic však v zemi nikde neexistuje. Bylo mi doporučeno se někoho předem zeptat, které cesty jsou mezinárodní. Ale ani nikdo z vyšetřovatelů, ani soudkyně to nevěděla. A za tento prohřešek jsem byl vhozen do stejné skupiny jako Afghánci, kteří byli v zemi zcela nelegálně, bez jakéhokoliv víza. Odplatou za sjetí z virtuální me­zinárodní silnice, která existovala pouze v myslích policistů a soudkyně, bylo týden trvající čekání na soud, udělení na místní poměry astronomické pokuty a vyhoštění ze země na 5 let. Ne, že bych se sem v brzské budoucnosti opět chystal…

Nakonec po rozhovoru s místním prokurátorem jsem se dozvěděl, že jsem měl přiznat svoji vinu, vzít všechno na sebe, značení neznačení, skutečnost neskutečnost a kát se. Pak by mi prý vyhoštění prominuli. Děkuji, nechci prokurátore. Mám svoji hrdost a nebudu se ponižovat před vašimi vyšetřo­vateli ani před soudcem, který si chce zachovat tvář a exemplárně odsoudit cizince jen proto, že je cizinec a zvýšit si tím sebevědomí a místní prestiž. To raději do té vaší totalitární země již nepojedu!

9. září 2008

Podařilo se! Osmnáct let starý favorit zvládnul bez větších problémů 19.000km dlouhou cestu po ruských silnicích, kazašských stepích i ukrajinských horách. Stav silnic byl leckde hrůzostrašný, ale se vším jsme si nakonec poradili. S proraženými pneumatikami v horách Altaje i s rozbitou poloosou uprostřed kazašské pouště… Cesta byla zážitkem, na který se nezapomíná!

6.7.2008

Nadějné překvapení slovenské kinematografie – film Poločas rozpadu (Half-Life)

Nečekaný úspěch dnes slavil na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech režisér Vlado Fischer svojí mezinárodní premiérou filmu Poločas rozpadu. Zcela zaplněný „malý“ sál hotelu Thermal shlédl po delší době první skvělý slovenský film. Příběh líčí životní situaci padesátiletého úspěšného a flegmatického bratislavského podnikatele, který dostane životní příležitost ozvláštnit svůj život a začít žít naplno. Jeho příležitost má podobu mladičké studentky fotografie Mii (slovenská shooting star 2007 Táňa Pauhofová), shodou okolností dcery přítele ze studií, do které se vášnivě zamiluje. Mia jeho lásku opětuje a jejich city vzplanou v divoké vášni. Zatímco Mia zažívá tyto pocity ve svém životě běžně, pro Viktora (Ján Kroner) je to po dlouhé době první silně emocionální zážitek v jinak oploštělém životě plném obchodní činnosti ve společnosti bezdětné depresivní manželky, její zapšklé matky (Iva Janžurová), nudné milenky a arménské emigrantky.

Příběh, původně divadelní hra, nyní přepracovaná do filmového scénáře, zaplétá do příběhu Viktora neustále nové postavy. Až by se dalo říci, že jich je daleko více, než bývá ve filmu obvyklé. Počet postav je na úkor hloubky, do které je film dokáže popsat a analyzovat. Asi nejlépe je charakterově vylíčena postava Mii, která žije v bytě u svých rodičů. Chodí s napůl pomateným kytaristou hrající goth metal, který ji neustále děsí a posléze vydírá odjištěným granátem. Mia revoltou vnitřně reaguje na nezájem svých rodičů, u nichž nenalézá podporu a pochopení. Čirou náhodou se seznámí s Viktorem, který ji vytáhne z Dunaje, kde se málem utopí při jednom ze svých pokusů vyfotit sama sebe v řece se svázanýma rukama. Viktor, sám materiálně zabezpečený, se o Miu postará, dodá jí jistotu, umožní jí v klidu umělecky tvořit a zpracovat ročníkovou práci, koupí jí počítač a nechá jí bydlet v jednom ze svých bytů. Mia se do něj vášnivě zamiluje a Viktor, nedbaje na své závazky, nedbaje na svou manželku, práci, známé, kteří jej potřebují, se věnuje jen Mie. Věnuje se pouze jí, jako slepý se necitlivě chová ke své manželce a známým, kteří jej postupně opustí. Manželka se odstěhuje a Viktorovi se hroutí celý jeho původní svět, ale on se tomu nebrání. Je upnutý jen na jediné – Miu. Láska, jež rychle vzplála i rychle vyhasíná a Mia se rozhodne odletět do Spojených států. S Viktorem se naposledy setká a jejich setkání má tragický konec, i přes to že se do sebe opět zamilují, díky jejímu předchozímu žárlivému milenci s granátem… Katarzí filmu je obraz Viktora, venčícího psa, který mu po Mie zůstal, jedinou věc, kterou si ze svého „starého“ života nechal. Uvědomil si, že v životě existuje důležitá hodnota, důležitější než cokoliv jiného, a to pocit vnitřního naplnění, docílení smyslu života, který mu na chvíli dala Mia. Viktor se lehce vzdal společnosti, ve které byl obklopen lidmi, kteří sami měli vnitřní problémy, kterým nebylo možné pomoci, neboť se nedokázali vyrovnat sami se sebou. Obchodní partnerka byla čistě orientovaná na peníze a rozešla se kvůli nim i s Viktorem, sexem posedlý, netaktní a oplzlý přítel ze studií, arménská emigrantka, žijící si ve svém světě problémů.

Film je skvěle režírovaný, plný excelentních hereckých výkonů, z nichž nejpovedenější byla role Viktora a Mii. Excelentní byla kamera, která dokázala zachytit Bratislavu v moderním „hi-tech“ světle, architekt svými interiéry také velice dopomohl k celkovému modernímu vyznění filmu. Střihově by se dala filmu vytknout především poslední scéna, ve které Mia běží naproti granátu, která je velice špatně sestříhaná, a proto se v ní divák může mírně ztrácet. Zvukově se film slovenským mistrům zvuku také příliš nevyvedl, především práce s hudbou je mnohokrát v nefunkčním rozporu s dramaturgií obrazové složky. Celkově film ale mile překvapil. Podobné svěží a moderní dílo ze Slovenska jsme již dlouhou dobu netrpělivě očekávali. Doufejme, že jednání s českým distributorem dopadnou dobře a i vy budete mít možnost v blízké době film vidět v některým z českých kin.

26.6.2008

Před několika málo týdny česká vláda uznala nezávislost státu Kosovo. Ačkoliv je svébytnost tohoto nově vzniklého státu z mnoha stran zpochybňována, vše směřuje k tomu, že Kosovo již svou těžce vybojovanou nezávislost neztratí.

Srbská strana stále považuje Kosovo za součást svého území. Proto se při přejezdu mezi oběma státy nekoná žádná hraniční kontrola a ani nedostanete razítko do pasu. První, co návštěvníka Kosova zaujme je neustálá všudypřítomná vojenská síla. Po silnicích neustále demonstrují vojenskou přítomnost jeepy OSN, obrněné transportéry vojska KFOR a dodávky OBSE. Na pořádek dohlíží kosovská policie, často za vojenské podpory KFOR. Evropský vliv je tu cítit na každém kroku. Nejen, že se platí eurem, ale i chodci mají na přechodech přednost. A pokud náhodou uděláte v hustém městském provozu nějakou řidičskou nepřístojnost, nikdo na vás troubit nebude. Dalo by se říci, že celé Kosovo prochází kompletní rekonstrukcí. Rozkopané jsou cesty, města, stavějí se domy, pokládají meliorace. Je vidět, že kapitál proudící z Evropské unie dokáže mnoho. Obyvatelé Kosova obdivují západní národy. Obdivují USA, Německo a Británii. Snaží se vypadat evropsky, oblékají si značkové oblečení, učí se anglicky a německy. Ale při komunikaci s některými Kosovany poznáte, že jim ještě chybí notná dávka sebevědomí. Sebevědomí, které ztratili právě svou zá­vislostí na pomoci z Evropské unie. Držím palce, ať ho co nejdříve získají zpět a ať jejich nadšení pro znovuvybu­dování své země neutuchá!

7.5.2008

V době probíhající veřejné diskuse o plánovaném umístění americkém radaru v Brdech jsem se rozhodl vydat se na vlastní pěst podívat se svýma očima na podobný objekt, radar severoatlantické aliance umístěný poblíž východočeské obce Nepolisy.

Základní informace o NATO Vojenská organizace NA­TO vznikla v poválečné době za účelem zajištění bezpečnosti západních demokracií. Během éry studené války byla trnem v oku východnímu bloku a po jeho rozpadu do sebe začlenila většinu transformujících se ekonomik. V posledním desetiletí intervenovaly členské země jako podpůrná síla ve válce na Balkánu, Iráku nebo Afghánistánu. Během války v Kosovu alianční síly přes dva měsíce bombardovaly Srbské pozice.

Radary Jedním z pasivních bezpečnostních prvků aliance je rozsáhlá síť radarových stanic, která má za cíl monitorovat vzdušný prostor nad členskými zeměmi. Pro vybudování dokonalé páteřní sítě byla vybrána dvě místa v ČR, kde byly vybudovány dvě stanice. První radar se nachází v Nepolisích a druhý u Slavkova u Brna. Západní část ČR je v rámci spolupráce monitorována německým radarem.

Nepoliský radar zblízka Radar se nachází na nevelkém území pod správou Armády ČR několik stovek metrů od vesnice Nepolisy. Charakteristická kupole, přezdívaná fotbalový míč, je vidět již z dálky. Pro bližší průzkum se naskýtá několik možností, v okolních polích a remízcích je dostatek polních cest, po kterých lze bezproblémů projet a prohlédnout si radar doslova ze všech stran. Při ještě bližším průzkumu ze sousedícího řepkového pole, doslova „podél plotu“ základny je možné spatřit vše. Samotný prostor radaru je monitorován průmyslovými kamerami a obehnán vysokým plotem, okolní budovy jen obehnané reza­vějícím pletivem. Během prohlídky v těsné blízkosti radaru a fotografování všech detailů z takto bezprostřední blízkosti nedošlo k žádnému incidentu a takovéto chování prošlo naprosto nepovšimnuto bez jakékoliv reakce ze strany AČR, pod kterou radar spadá. Díky tomu můžete prohlédnout detailní záběry z celého prostoru radaru.

Obec Nepolisy Samozřejmou návštěvou byla prohlídka samotné obce Nepolisy, jejíž starosta patří k zastáncům radarových stanic, dokonce i té brdské. Dle jeho názoru publikovaném v médiích se není čeho bát a odpor starostů přilehlých Brdských obcí pramení z nedos­tatečné informovanosti.

Pohled do „zákulisí“ Vzhledem k tomu, že informace o brdském radaru nejsou veřejně dostupné, není možné, aby byli starostové informovaní jinak, než cílenou a neobjektivní po­litickou kampaní. Starostové jsou zjevně inteligentní lidé chápající, že na základě politických tlaků a zkreslené interpretace nekonkrétních údajů o plánovaném radaru se kvalifikovaný názor vytvořit nedá. Proto se radaru vzepřeli. Obecně, z neznalosti pramení strach a odpor, v tomto případě o to silněji, že fakta jsou zamlžována politickou propagandou.

Ale vraťme se zpět do malebné východočeské vísky. Při příjezdu z východní strany musíme dávat velký pozor na výmoly na obecní silnici. O to více nás překvapí, když dojedeme k nádherné budově místního obecního úřadu. Nově zrekonstruova­ný komplex budov se studnou se v jinak chátrající obci dosti vyjímá. Snad jako by sem ani nepatřil a spadl odněkud shora. Starosta se bezesporu cítí v takovém luxusním pohodlí velice příjemně a výhled z klimatizované místnosti mu jistě nijak nekazí ta malá kulička, která vykukuje opodál nad právě rozkvétajícím polem řepky olejky…

Pojďme se podívat o kousek dál, než se vydáme zpět k domovu. Místní hřbitov je udržovaný, nad ocelovým křížem jednoho z náhrobků je v dálce vidět opět ta šedivá kulička, podivná to symbolika. Slunce se ale již blíží k obzoru, a tak se vydáváme na cestu zpět. Letmý obrázek jsme si udělali a dokážeme pochopit některé z motivů místního starosty, vehementního to zastánce radarových systémů. Podle jeho rad by se měl každý starosta ucházet o vybudování takového „obecního radaru“ vždyť ona dotace na zvelebení vlastního úřadu se těžko shání…

Pokud se pojedete podívat na „fotbalový míč“ do Nepolis, neváhejte navštívit zámek Kinských v Chlumci nad Cidlinou. Je to při cestě a po radaru a zmodernizovaném obecním úřadu v Nepolisích je takový pohled na zachovalou barokní stavbu zámku Karlova Koruna velice povznášející.

26.5.2008

Dnes krátce po půlnoci úspěšně přistála na Marsu kosmická sonda Phoenix. Přistávací modul se dotkl povrchu červené planety přesně v 1:53 dnešního dne. V přímém přenosu z řídícího středuska NASA bylo nejnapínavější částí samotné sedmiminutové če­kání na signál, že sonda dosedla v pořádku. Dí­ky obrovské vzdálenosti mezi Zemí a Marsem trvalo signálu dalších více než deset minut než dorazil k Zemi. Několik předchozích sond, včetně té evropské, bylo ztraceno, neboť pravděpodobně sho­řely právě při sestupu.

Vědci vybrali k přistání oblast o velikosti České republiky poblíž severní polární čepičky. Existuje velká pravděpodobnost, že sonda objeví vodu. Je k tomu vybavená malou radlicí pro sběr půdy a laboratoří pro optické (mi­kroskopické), fyzikální (tepelné) a chemické (reakce s vodou) zkoumání vzorků. Dále je sonda vybavená meteorologickou stanicí, kamerou a dokonce i mikrofonem. Příštích několik týdnů, případně měsíců bude pro vědce z celého světa velmi přínosných.

Na Marsu přistane v určitý okamžik sonda, ovšem my ve stejný okamžik nemáme tušení, co se stalo, neboť než se informace dostane časoprostorem až k nám, uplyne více než 10 minut. I kdybychom se dívali na povrch Marsu obrovským dalekohledem, viděli bychom jak sonda letí atmosférou. Ale ona by už v ten okamžik dávno bezpečně seděla na marsovské zemi. Už bychom nedokázali ovlivnit její let, i když bychom jej právě viděli. Viděli bychom jenom jeho jakýsi záznam, ve skutečnosti by v ten moment sonda byla buď bezpečně na povrchu Marsu, nebo již dávno zničená atmosférou při sestupu. 

K daleko větším časovým paradoxům takto dochází u hvězd. Pohledem na večerní oblohu nevidíme věci, které ve skutečnosti v tento okamžik existují, vidíme to, co existovalo před milióny a miliardami let. Mnoho hvězd, které stále na obloze vidíme, ve skutečnosti na svém místě již neexistuje. Vzhledem k různé vzdálenosti hvězd od Země je pohled na oblohu stejný, jako pohled na mapu světa poskládanou z desítek různých historických i současných map, od antiky až dodnes. Stále bychom na takové mapě viděli města, která dnes již ve skutečnosti neexistují. Stále bychom viděli Pompeje, Tróju, Kartágo, … Pohled na noční oblohu je jako pohled do historické knížky, kde se přeházely stránky.

10.5.2008

Poprvně jsem vyzkoušel tenhle druh zábavy. Zajímavé, napínavé, adrenalinové, celodenní, poněkud drahé…

V Milovicích otevřeli  paintballové „vojenské“ hřiště s uměle vykopanými zákopy, opravdovými bu­dovami, které dřívě používali vojáci sovětské armády, skladišti ve kterých dříve Rusové skla­dovali raketovou techniku. Doporučuji navštívit a prohlédnout, pro fajnšmekry obléct maskáče, nabít zásobník a zastřílet si kuličkama s barvou po kamarádech na tomto atmosféricky jiskřivě nabitém místě.

3.5.2008

Břízkovec, neboli vojenskou terminologií kóta 718, donedávna známá jen turistům a vojenským nadšencům, se minulý týden rázem změnila na jedno z nejdiskutova­nějších míst v českých médiích. Před několika dny ji obsadili aktivisté Greenpeace. Na základě svého názoru a přesvědčení jsem se rozhodl dojít až na místo a osobně aktivisty podpořit.

Cesta na místo

V pátek brzy odpoledne jsem vyrazil z chaty na okraji Prahy autem rovnou cestou do Brd, vybaven mapami  staženými z Internetu a GPSkou. Po necelých dvou hodinách cesty po vedlejších silnicích vedoucích rozkvetlou krajinou jsem dorazil až do obce Borová, nedaleko od Rožmitálu pod Třemšínem. Za Borovou začíná vojenský újezd. Z Borové není vstup zatarasený závorou, pouze orezlou značkou zákazu vjezdu. Cesta vede lesem až na křižovatku na malé mýtince, na které je obydlená hájenka. Vydal jsem se doprava kolem hájenky a dál do lesa. Cesta vede úplně rovně asi 2km až na křižovatku T, kde jsem se dal doleva a po dalších 2km rozbahněnou lesní cestou doprava. Cesta vedla až téměř k obci Teslíny ovšem těsně před ní se dá odbočit doprava a dojet tak až téměř ke kótě. Vjezd na hlavní cestu v Teslínech bývá často hlídaný vojenskou policií, takže se jej vyplatí tak složitě objet. Po bahnité rozmoklé cestě se dalo jet ještě necelý kilometr, ale před vjezdem do lesa jsem musel auto nechat, protože dál by neprojelo a zapadlo do bahna. Přesunul jsem potraviny, které jsem aktivistům vezl, do batohu a vydal se na další cestu pěšky. Před samotnou kótou jsem raději sešel z cesty a pokračoval lesem, neboť jsem správně tušil, že na cestě tam bude vojenská policie hlídat a bránit návštěvníkům ve vstupu.

Kóta 718, jak to tam vypadalo

Na kótu jsem došel z východního směru a díky lesu a houštinám nezpozorován.  Hned na okraji jsem potkal aktivistku Lenku, která mě mile přivítala a provedla celým táborem. Tábor překvapil svoji rozlohou a dokonalou vybaveností vším možným - nářadím, technikou i zázemím. Na nejvyšším prostoru kóty jsou na třech stromech ve výšce několika desítek metrů upevněny plošiny se stříškou, ve kterých protestují dva Češi a jedna Slovenka. Na zemi se staví společnými silami z klád (pracuje zde i švýcarský aktivista) most komunikace a kolem něj visí na provázcích výstava fotek sympatizantů s logem proti radaru. Hned vedle stojí vyřezávaný totem svobody a před ním se staví mohyla z kamenů, podepsaných návštěvníky. Sousední, malá mohylka s americkou vlajkou zapíchnutou u­prostřed je prý dárek od zastánců radaru. Dle slov Lenky jsou Greenpeace demokraticky otevření dialogu, takže mohylu zastánců i s hvězdnatou vlajkou nechali na svém místě.

Po průchodu malou houštinou docházíme k velkému vojenskému stanu, který slouží jako zázemí všem aktivistům. Je zde kuchyňka, prostor na spaní, sušení prádla, převlečení, atd. Hned za velkým stanem je ještě několik malých stanů. Nahoře na kótě je i solární panel, který však podle slov Honzy F. v součanosti díky spálené pojistce nefunguje, takže není ani bezdrátové wi-fi spojení pro živý přenos videa z webkamery. Zásobování aktivistů probíhá pravidelně ze základny v nedaleké obci Míšov, stejně tak jako probíhají pra­videlné denní kontroly vojenské policie a jejího protikonfliktního týmu. Podle Honzy se policie chová korektně, o čemž jsem se přesvědčil i osobně.

Jako symbol vyjádření podpory jsem přinesl plný batoh potravin a pití, které jsem předal Lence. Většina z aktivistů jsou vegetariání, což jsem naštěstí tak nějak předpokládal, takže jsem nebral nic s masem. Honza pak uslyšel bouchnutí dveří auta vojenské policie a upozornil mě na kontrolu, takže jsem se se všemi rozloučil, popřál jim a zmizel v lese. Jen co jsem opodál došel na cestu a ohlédl se, beželi za mnou dva policajti. V klidu jsem šel dál a až po asi kilometru „pronásledování“ na mě zavolali, tak jsem se otočil a šel jim naproti.

Vojenská policie

Díky tomu, že jsem neměl občanku u sebe, ale nechal ji v autě, jsme čekali na příjezd velitel­ského auta policajtů. Ti mě pak svým Land Roverem odvezli k mému autu a tam zkontrolovali doklady. Počáteční „výslech“ i vše ostatní proběh­lo klidně, policajti byli rádi, že jsem „spolupracoval“, tj. choval se slušně a nechal je dělat jejich práci (tedy zkontrolovat OP a zapsat si jméno a následně ústně vykázat z prostoru). Obešlo se to celé nakonec bez pokuty, neboť jsme se snad i trochu spřátelili. Jeden z policajtů studoval v pražské policejní škole, kterou jsem kdysi připojoval na Internet. Navíc mě obdivovali, jak jsem se s takovým autem (formanem) dostal tak daleko po takové rozbahněné cestě. Nakonec mi poradili jak s autem nejlépe jet offroad a pak šli vytlačovat kolegy, kteří tam zapadli. Prosvištěl jsem kolem nich a pokračoval v cestě. Ještě jsem se zastavil v obci Míšov, kontaktoval aktivisty ohledně pomoci s bezdrátovým spojem z kóty a vydal se symbolicky přes ves Trokavec zpátky k domovu do Prahy.

12.4.2008

Již popáté se konal v Praze warm-up na letní SázavaFest, festival současné, (především) české hudby. Ten letošní Jarní SázavaFest se odehrál v pátek v Křižíkově pavilonu na Výstavišti, kde rozhýbal odhadem tisícovku lidí.

Dorazil jsem v průběhu koncertu Tata Bojs, kteří jako první kapela k závěru svého vystoupení rozehřáli a rozhýbali dav před pódiem. Londýnští Mattafix úplně zcela do žánru nezapadli a sklidili kromě závěrečného potlesku i předmět hozený na pódium. Ne každý je obdivovatelem popiny, takže venku před pavilonem bylo v průběhu jejich vystoupení docela plno. Ani my jsme se nevydrželi dlouho dívat na jejich umělé obličeje, grimasy a úsměvy, takže jsme se bavili s celou partou taky venku. Když Mattafix rozehráli jejich nejznámější hit Big City Life, tak to leckdo nevydržel a šel se podívat. Většinou ale lidé sledovali s mírným úsměvem na rtech. Po Mattafixu a přestávce přišli karlovarští Bow Wave, hiphopová kapela, která byla pro mě největším highlightem večera. Zazpívali a zahráli skvěle naživo a dokonce hudební doprovod posadili víc do rockového stylu, takže to bylo naprosto supr vystoupení, které rozhýbalo celý dav a stoprocentně jsem si ho užil. Po Bow Wave jsme netrpělivě čekali na slovenské Horkýže Slíže, kteří odehráli hodinku rocku ve svém stylu a lidi se taky dobře bavili. Dohráli před třetí ráno a většina lidí se odebralo domů, pak nastoupila kapela Le Pneumatiq, která svými mírně breakovými beaty bavila zbylé tanečníky ještě hodinu. Jsou známí také několika skladbami, které se objevily ve filmu Pusinky.

Na takhle podařené akci jsem už dlouho nezapařil a včerejšek to vynahradil stoprocentně. Přehlídka těch nejlepších skupin během jednoho večera (+ noci) byla energická a dobrá nálada z ní zůstane ještě dlouho v zásobě.

5.4.2008,

Sláva vítezům, čest poraženým. Hlavní cena největšího le­tošního pražského filmového festivalu odputovala do Estonska. Febiofest 2008 skončil.

Přivezl na Smíchov opět několik desítek skvěle vybraných snímků, letos pod taktovkou nového festivalového dra­maturga. Již k tradičně skvělým sekcím patřilo Kino severu, kde byly zařazeny klasické filmy jako Kärlekshistoria nebo Kitchen Stories, které nezůstávající na povrchu a nejsou lacinou podívanou. Ovšem opravdu každý typ diváka si letos přišel na své. Zařazeny byly nejnovější trháky, nový film Bena Afflecka například. Subjektivně nejlepším filmem byla kanadská Doba temna (The Age of Ignorance), poslední díl trilogie hledící do velmi blízké budoucnosti oploštělé od emocí, plné egoismu a falešné honby za úspěchem, ve které člověk přestává být sám sebou a tím že žije, se degraduje pouze na splnění společenského ú­kolu. 2 dny v Paříži rozesmály  v pátek večer jeden z největších sálů multikina. Vtipná komedie o francouzsko-americkém páru plná nadsázky a humoru těžila z rozdílných povah a hodnotových žebříčků Ameriky a Francie.

Po takto skvělém zahájení letošní filmové sezóny se už jen můžeme nedočkavě těšit na 4. července, kdy začíná filmový festival Karlovy Vary!

24.3.2008

Termínem „sweatshop“ se označují výrobní podniky, kde nejsou dodržovány ani základní úrovně pracovních podmínek. Tyto „manufaktury“ se obvykle otevírají v zemích třetího světa, kde je všeobecná bída a nouze o práci. Díky špatné ekonomické situaci jsou lidé ochotni pracovat za pro nás neuvěřitelně nízké mzdy (i kolem 100 Kč měsíčně!) aby vůbec přežili. Realita je krutá, např. pracovní doba minimálně 10 hodin denně, dvě pauzy denně na toaletu, vedro, vzduch zamořený chemikáliemi, absence pitné vody… neexistuje dovolená, neexistují odbory, tresty za sebemenší porušení řádu jsou kruté – vysoké peněžní pokuty i bití, či jiné fyzické tresty. Pracovníci/pra­covnice přicházejí obvykle z nerozvinutých vesnic do továren ve velkých městech ve velice mladém věku (často mladší než 18 let a výjimkou není ani dětská práce). Navštívit svoji rodinu mají dovoleno pouze jednou ročně. Po několika letech jsou fyzicky vyčerpaní, často nemocní díky nevyhovujícím pracovním podmínkám, a o práci přicházejí.

Transnacionální korporace využívají těchto manufaktur ke snižování svých výrobních nákladů. Aby ovšem nebyla poškozena image těchto firem, zadávají tyto práce jako zakázky místním firmám a majitelům manufaktur. Obchodní dohody a seznamy takových dodavatelů jsou obvykle velmi přísně střeženy a nedostávají se na veřejnost.

Využívání lidské práce ve špatných pracovních podmínkách a za neúměrně nízkou mzdu využívají nejen textilní firmy (např. Adidas, Fruit of the Loom, Gilden, Hanes, New Yorker, Fishbone, Zara). Sweatshopů využívají i např. výrobci elektroniky a dokonce i některé české firmy. Tímto výčtem však seznam zdaleka nekončí. Jistotou, že zboží bylo vyrobeno v závodech, kde se dodržují lidská i pracovní práva, je zboží označené symbolem Fair Trade. U něj by zákazník měl mít garanci, že celý řetězec od výroby až po prodej byl kontrolován a při výrobě a distribuci nebyla porušována lidská ani pracovní práva.

Pro další informace o tématu sweat­shopů doporuču­ji některý z mnoha dokumen­tárních a hraných filmů, např. Džíny z Číny (uvedený na festivalu Jeden svět 2007) nebo A Killer Bargain (uvedený na stejném festivalu letos).

12.3.2008

Jedním z nejzajímavějších dokumentů na festivalu o lidských právech Jeden svět byl snímek americké režisérky Lisy Jacksonové Kongo: hluboké ticho, mj. oceněný speciální cenou poroty na letošním Sundance. Velice citlivě zpracovaný materiál, sestavený ze sugestivních výpovědí konžských žen, které byly mučeny a znásilněny vojáky, bojujícími v občanské válce zuřící v zemi již od roku 1997. Příběhy, nad nimiž na jednu stranu tuhne krev v žilách a na druhou stranu se vaří nenávistí k těm, kteří se takto mohou chovat k lidem. Primář místní konžské nemocnice, pomáhajícím zraněným ženám, se pozastavuje nad neuvěřitelnou krutostí vojáků, kteří ani v sebemenším nelitují svých činů a nedokáží projevit sebemenší soucit s lidskou bytostí.

Trailer a popis: http://www.ces­katelevize.cz/spe­cialy/jedensvet2008/tra­ilery/12662

Krásné nedělní odpoledne lákalo k tomu, vydat se do přírody, a tak jsme vyrazili na průzkumnou cestu autem na jih od Prahy. V Kamenném přívozu jsme prozkoumali nově instalovanou vodní elektrárnu a její náhon, dále jsme při cestě na letiště Točná narazili na rozestavěnou dálnici, která má tvořit část budoucího obchvatu kolem Prahy. Na rozestavěné dálnici, v blízkosti rozestavěného tunelu pod Krupnou, se jako na obřím dětském hřišti proháněji dobrodruzi mezi muldami písku na terénních motorkách a čtyřkolkách a jezdí si tam zařádit i řidiči s džípy. S naším expedičním vozítkem jsme vyjeli na obě vysoké haldy, kde si motorkáři udělali piknik a na druhý pokus s rozjezdem pokořili i terénní muldu, kam se jen tak tak vyšplhal i džíp s náhonem na všechna čtyři kola. Atmosféra na letišti Točná byla klasicky nedělní – modeláři se proháněli ve vzduchu se svými dálkově řízenými modely a jejich větší kolegové snad každou čtvrthodinu vzlétali sportovními letadly. Letištní restaurace byla plná výletníků, psíkařů, cyklistů a motorkářů, zkrátka všech, kteří si v okolí našli tu svoji správnou zábavu :)

21.2.2008

Nebeský spektákl, který se měl odehrát na dnešní noční obloze, bohužel zhatilo nepříznivé počasí. Husté mra­ky zklamaly tisíce připra­vených pozoro­vatelů s dalekohledy a fotoaparáty. Místo stříbřitého mě­síčního kotouče, postupně se nořícího do hlubin temného zemského stínu, jsme viděli pouze hustou neprostupnou vrstvu mraků, která se místy na několik málo okamžiků protrhala a umožnila tak několika málo vyvoleným zhlédnout alespoň pár vteřin z několikahodi­nového přírodního před­stavení.

Zatmění měsíce bylo dobře pozorovatelné z jiných částí světa a soudě podle fotek, byl to nádherný úkaz. Měsíční kotouč se zahalil do měděné barvy a získal na tajuplnosti. Vzhledem k tomu, že se jednalo o úplné měsíční zatmění, efekt byl dokonalý.

Na další tentokrát čás­tečné měsíční zatmění se můžeme těšit v polovině srpna. Měsíční zatmění jsou méně četná než sluneční, ovšem viditelná jsou z více než poloviny povrchu země, kdežto úplná sluneční zatmění pouze z úzkého několikakilome­trového pásu tzv. „totality“. Letní měsíc srpen nám připravil shodou náhod podmínky k pozorování obou druhů zatmění vesmírných těles po sobě.

15.2.2008 18:35

Výsledek volby nastavil zrcadlo nejen kultuře české politické scény, ale ilustroval také stav úrovně české společnosti. O přízeň soutěžily dva symboly různých hodnotových priorit, dva symboly různých světo­názorů. Málem zvítězil princip životního optimismu, pozitivistického ovlivňování a vedení společnosti, argumentační věcnosti a snahy o kvalitní pracovní výsledky. Nakonec však převážil princip zachování tradic a vyhnutí se změnám. Zvítězila osobnost působící na společnost především obra­zem egoismu a samolibosti.

Volby vystavily spo­lečnosti účet, v němž můžeme mezi řádky vyčíst, že ideály si našly velkou podporu v dnešní společnosti, větší podporu než arogance, i když doba ještě nenazrála k tomu, aby tyto ideály převážily a zcela zvítězily.

MAPE je bývalá socialistická továrna na výrobu uranu z uranových rud. V dnešní době představuje díky nahromaděnému odpadu největší ekologickou zátěž jižních Čech a je pravděpodobně nejradioaktivnějším místem u nás vůbec. Jaká je současná situace v krajině v bezprostředním okolí továrny jsem se rozhodl prozkoumat vlastními silami.

Informace o MAPE Mydlovary 

V době svého vzniku, koncem padesátých let, byla po uranu velká poptávka především ze strany SSSR, který masivně vyráběl jaderné zbraně hromadného ničení.  Že u nás jsou ložiska s materiálem vhodným ke zpracování a výrobě uranu se vědělo již od dob prvních pokusů se zkoumáním radioaktiviy. I Marie Curie pracovala s českým smolincem. O půl století později se naše ruda hodila pro zmocnění jaderného arzenálu SSSR.

V přírodě se vyskytující ruda smolinec obsahuje jen velice malou část uranu, a tak se ruda dále zpracovává a koncentruje než se vyváží k oboha­cení. Proto vznikla i továrna MAPE, kde naši šikovní chemici dokázali zpracovat téměř všechny druhy rud z českých nalezišť. Použitím silných zásad a kyselin vznikal ze smolince tzv. žlutý koláč, který se pak vozil na východ, především do sovětského komplexu Ozersk (který zůstává díky koncentraci sovětského jaderného výzkumu a průmyslu nejza­mořenějším místem planety). Při zpracování materiálu v MAPE Mydlovary vznikalo množství odpadních materiálů. Z velké části především proto, že bylo potřeba dodržet shora nadiktovaný objem zpracované rudy. Chemický proces se tak opakoval v rychlých a tím pádem neefektivních cyklech, získávání bylo nedůsledné. Valná část uranu spolu s dalšími chemikáliemi končila v přilehlých jámách, zbylých po dřívější těžbě uhlí (lignitu).

Za dobu provozu továrny vzniklo osm kalojemů, odkališť, kde se postupně začaly usazovat a koncentrovat ra­dioaktivní látky. Když přišla sucha, byl prach obohacený uranem roznášen větrem z kališť po okolí. Nikomu to zvlášť nevadilo, stejně jako naprosto nevyhovující ú­roveň radiační ochrany v samotném závodu MAPE. Postupem času se podařilo radioaktivním od­padem naplnit až po okraj všech osm kalojemů, o nepředstavitelném objemu 33.361.000 ku­bických metrů vody. Těžko uvěřit, že takový objem špíny by dokázal naplnit z jedné desetiny přehradní nádrž Lipno… Kromě toho v sobě netěsné nádrže, prosakující do spodních i povrchových vod, ukrývají spolu s kyslinami a zásadami téměř 2.500.000 kg uranu.

Začátkem devadesátých let se provoz v továrně MAPE zastavil a začalo se hledat řešení jak zamezit ekologické katastrofě a celému se tomu začalo říkat rekultivace odkališť. Jak pomalu ona stagnující re­kultivace a sanace pod taktovkou podniku Diamo postupuje, je možné se přesvědčit na aktuálních fo­tografiích. V podstatě jediným zpevněným a částečně zvrchu zabezpečeným od­kalištěm je nejnebezpečněj­ší K1, na jehož hrázi bylo dříve životu nebezpečno a není radno se tam déle zdržovat ani dnes, i po navezení obrovského množství materiálu stínícího radioaktivitu usazených kalů.

Vzhledem k tomu, že podrobných studií je na Internetu dostatek, rád bych se věnoval tomu, jak samotná expedice probíhala a co nového přinesla. Cesta do Mydlovar vede z Prahy také v těs­né blízkosti elek­trárny Temelín, z jejichž věží se vznáší démonické oblaky páry. Při krátké zastávce u JETE ani v těsné blízkosti areálu nepotvrilo orientační měření zvýšené hodnoty radioaktivity (dávkového ekvivalentu). Ten se pohyboval na běžné úrovni pozadí 0,20 mi­kroSV/hod. 

V blízkosti MAPE 

MAPE je od Temelína už jen pár minut cesty. Malebnou jihočeskou krajinou plnou rybníků se dostáváme až k odbočce k areálu. Ten má rozlohu cca 1×1 km a je oplocen. U hlavního vjezdu je vrátnice a závora, zastavit se dá na křižovatce před vjezdem a dál pokračovat pěšky kolem plotu areálu směrem na jih. Orientačně zjištěná hladi­na dávkového ekvivalentu v tomto bodě již vykazovala odchylky od normálu. Vzhledem k tomu, že celý areál MAPE včetně kaliště K1 je obehnán plotem, nestihlo se na této první expedici proniknout hlouběji do areálu. Cestu skrz plot ale nebylo těžké objevit. Při obchůzce kolem areálu proti směru hodinových ručiček směrem k železničnímu koridoru ukazovala měření úrovně kolem 0,30 mikroSv/hod. tedy o polovinu více, než je normál. Samotný povrch K1 není možné vidět, neboť jeho obvodová hráz je cca 10 metrů vysoká. Bylo by nutné na ni vylézt. Zajímavé by byly hodnoty naměřené nahoře vzhledem k tomu, že od vstupu odrazují dvojí tabule o sledovaném pásmu a zdrojích radioaktivity na plotu a ještě pro jistotu jednou u paty hrá­ze.

Radioaktivní stoka prosakující z kalojemů

Jižní část areálu je oplocena a sahá až téměř k železniční trati. V této části vytékají z areálu odpadní strouhy, do kterých prosákla voda z K1. Tyto strouhy se stékají do jedné a skrz tunel pod železničním náspem odtékají kamsi dál. V místě soutoku, kde se pole postupně mění v hustý rákos, jsem naměřil nejvyšší hodnoty radioaktivity vně areálu a to až 1,30 mikroSv/hod., což je 6,5 krát více, než je normál. Člověk by se v takto zasaženém místě neměl trvale zdržovat… Na náspu trati se hodnoty pohybovaly na normálu 0,20 až 0,30 mikroSv/hod.

Kalojemy mimo areál továrny 

Druhý výstup ke K4/R již obnášel porušení zákazu vstupu, ale tato část není narozdíl od K1 oplocena. Po přelezení potrubí, kterým se pumpovaly odpady do odkališt, a slezení náspu jsem se ocitl v prostoru odkaliště. Toto místo vypadá děsivě… oranžová půda, z ní vykukující rezavé zbytky jakési konstrukce. S každým krokem směrem k vodě se na měřiči zvyšuje radiace a začínám se více bořit. Celá scenérie této zdevastované industriální pláže je silným zážitkem. Východní část pláže zakrývá rákos, jižní část tvoří násep s konstukcí a potrubími. Až ke břehu jsem se nedostal, skončil jsem asi 5 metrů od něj, neboť bořit se do oranžového čehosi, co vyzařovalo 0,70 mikroSv/hod. se mi nechtělo. Při přelézání potrubí cestou zpět jsem přišel na nejradioaktivnější věc celé expedice a tím bylo samotné potrubí, které kdysi pravděpodobně vedlo odpady do odkališť. Při náhodném odložení G-M měřiče na trubku začal ukazovat neuvěřitelně vysoké hodnoty, až 4,00 mikroSv/hod. Na tohle potrubí bych si sednout nešel a nedoporučuji toto místo nikomu z vás k posezení. Orientační měření na ostatních trubkách na konstrukci přes silnici směrem k továrně neukázalo již takto extrémní hodnoty.

Slunce zapadalo za továrnu MAPE, jejíž jeřáb se majestátně klenul nad jednou z budov. Zapadající Slunce zbarvilo do ruda i páru stoupající z chladících věží nedalekého Te­melína.

Poslední zastávkou bylo rozcestí o 500 metrů dále na východ, mezi odkališti K4/R a K4/E. Éčko je zhruba o polovinu radioaktivnější než R. Zčásti je zasypané a v současnosti roz­dělené na tři části. Již téměř za tmy jsem obešel jen jeho západní roh, do kterého stále ještě i dnes z trubek proudí jakýsi odpad. Jednu z předělovacích hrází tvoří hromada pneumatik a dalšího haraburdí, které připomíná obrovskou divokou skládku. Na detailnější průzkum bohužel již nebylo vidět, hodnoty se na hrázi pohybovaly na úrovni 0,30 mikroSv/hod. a ani při sestupu blíže k hladině znatelně nestoupaly. Opět všude půda zbarvená do rezava, scenérii zdevastované krajiny dotvářela mrtvolka žáby.

Netušil jsem, že areál je tak obrovský. Na leteckých snímcích se všechno zdá o poznání menší. Pokračoval jsem do obce Mydlovary, proslavené kromě MAPE i stejnojmenným albem skupiny Tři sestry. Veškeré nedělní podvečerní dění ve vsi se koncentruje do místní hospody na návsi. Čepují Budvar za 17,–. Cesta do Prahy po rychlostní silnici směrem na Tábor je nejrychlejším způsobem jak se dostat zpátky do metropole.

Fotogalerie

GPS: 49°10'51.568"N, 14°23'12.462"E zastávka u JETE

GPS: 49°6'6.233"N, 14°19'31.451"E rybník Velké Nákří v sousedství odkaliště K4/D

GPS: 49°5'51.616"N, 14°19'43.361"E první silniční a železniční vjezd do areálu MAPE

GPS: 49°5'39.303"N, 14°19'47.645"E uzavřená cesta ke K1

zátiší u K1 pojmenované “Rudý Les”

GPS: 49°5'31.413"N, 14°19'49.576"E orientační měření zamoření půdy v těsném sousedství areálu MAPE

GPS: 49°5'30.458"N, 14°19'49.662"E skrz plot se projít dá, vylézt na hráz K1 při troše opatrnosti asi také

GPS: 49°5'30.281"N, 14°19'49.813"E stoka svádějící radioaktivní průsaky z K1

GPS: 49°5'15.857"N, 14°19'58.833"E jižní stoka, vně areálu, naměřeny i vyšší hodnoty

GPS: 49°5'15.534"N, 14°19'58.935"E radioaktivní naplaveniny, zde byly naměřeny nejvyšší hodnoty vně areálu z celé expedice

GPS: 49°5'16.197"N, 14°19'58.828"E budova v jižním cípu MAPE

GPS: 49°5'56.115"N, 14°20'2.51"E příjezdová cesta ke K4/R, vstupu brání jen tabulka se zákazem

GPS: 49°5'56.438"N, 14°20'5.119"E konstrukce vedoucí potrubí ještě 1000 metrů k nejvzdálenějším odkalištím

GPS: 49°5'56.798"N, 14°20'5.682"E odkaliště K4/R ze “břehu”

GPS: 49°5'58.43"N, 14°20'5.216"E barevná půda na vyschlé části odkaliště K4/R

GPS: 49°5'59.16"N, 14°20'5.453"E zbytky rezavých konstrukcí v západní části K4/R

GPS: 49°5'59.405"N, 14°20'5.819"E “pláž” K4/R

GPS: 49°5'59.177"N, 14°20'5.477"E měření úrovně u konstrukcí K4/R

GPS: 49°5'59.421"N, 14°20'5.72"E jen o pár metrů dál

GPS: 49°5'59.502"N, 14°20'5.744"E a blíž k “vodě” již nejdu…

GPS: 49°5'56.519"N, 14°20'5.093"E nejradioaktivnější předmět je potrubí

GPS: 49°5'56.503"N, 14°20'5.094"E naměřená hodnota 3,72 mikroSv/hod. je osmnáctkrát větší než normál

GPS: 49°5'51.456"N, 14°20'28.635"E další z odkališť, západní cíp K4/E

GPS: 49°5'51.699"N, 14°20'28.632"E roury kterými do této části stále vypouští odpad

GPS: 49°5'49.87"N, 14°20'31.64"E měření v blízkosti K4/E

GPS: 49°5'49.768"N, 14°20'33.614"E východní část odkaliště K4/E

GPS: 49°5'53.569"N, 14°20'32.849"E měření na divoké skládce u K4/E

GPS: 49°5'51.797"N, 14°20'28.68"E do západní jímky odkaliště K4/E stále proudí nažloutlé odpady

GPS: 49°5'51.748"N, 14°20'28.73"E výlevka odpadů do K4/E

GPS: 49°5'44.501"N, 14°20'49.908"E zátiší s bagrem a Temelínem, stavba přehrady oddělující střední a východní jezero K4/E

Zdroje

google: MAPE mydlovary mapy.cz: letecké snímky turistic­ká mapa

Na závěr méně intelektuálně vyzrálého týdne následuje zpráva z internetového dění. Na Internetu existuje skupina lidí, dobrodruhů, kteří založili vlastní cestovatelskou stránku nejzcestovalejších lidí světa. Aktivně se na ní podílí přes dva tisíce účastníků a neustále doplňují nejnovější poznatky a zkušenosti s cestováním z nej­různějších koutů země. Zeměkouli rozdělili svým hlasováním na více než šest set oblastí a soutěží mj. v tom, kdo navštívil těchto oblastí nejvíce. Motivací však není pouhé prvenství v tabulce, nýbrž pravý nefalšovaný požitek z nezávislého cestování a možnost podělit se o své zkušenosti s podobně smýšlejícími kamarády z celého světa. A v neposlední řadě i možnost veřejně se pochlubit skutečností, že se odvážili do některé z velmi nebezpečných, nehostinných a životu člověka ne­bezpečných částí světa.

Užitečná stránka podporující ty opravdově ne­závislé cesto­vatele. Navštivte…

V sobotu v noci čerstvě napadl sníh, a tak jsme si ho užívali celé nedělní odpoledne. Na strahovském parkovišti se vždycky když nasněží sejde skupinka lidí, kteří tam driftují s auty, teda kloužou se po ujetém sněhu. Cílem je udělat co největší parádičku, co největší smyk, co nejefektněji se otočit, zahrabat, odhodit sníh, a hlavně, nenabourat se při tom. Mrkněte na naše video z téhle akce.

Zase jsem poznal novou zábavičku …

Letošní třicátý ročník závodu Rallye Paříž-Dakar se poprvé ve své historii nejede. Týmy, které se na závod usilovně při­pravovaly celý rok, dostaly červenou. Na vině jsou hrozby teroristických útoků alžírských a malijských skupin napojených na Al-Kaidu. Prvním jejich pokusem o strhnutí pozornosti bylo brutální vyvraždění francouzské rodiny na pikniku u hlavní silnice poblíž mauritánského Alegu, dosud bezpečné oblasti. Ani tisíc mauritánských vojáků nedokáže uhlídat všechny účastníky před možným napadením. Koneckonců několik vojáků přišlo o život při přepadení jejich odlehlé základny jen pár dnů po přepadení bez­branných fran­couzských turistů.

Guerrilové skupiny si hlídají své nehostinné teritorium uprostřed Sahary, kde přežívají a kde se vycvičují k boji. Očekávání dobrodružného závodu plného nejmodernější techniky, adrenalinu a bohatých sponzorů se tedy bude muset nejspíš uskutečnit někde jinde, v prostředí, které je takovým hodnotám více nakloněné. Teroristé ho do „své“ pouště vpustit nechtějí a lokální vlády jim v tom nejsou schopny zabránit. Co třeba čínská poušť Gobi?

Zní to jako fantastická hudba z budoucnosti - v nejbližších několika letech bude ve Francii postaven první prototyp fúzního reaktoru, který bude schopný vyrábět energii „z ničeho“. Instalovaný výkon pokusného reaktoru ITER bude 600MW, tedy více než čtvrtina výkonu dnešních dvou bloků Temelína. Spotřebovávat bude však nikoliv obohacený uran, ale pouze vodu a lithium. Několik gramů této látky dodá reaktoru palivo pro až deset minut provozu. Výhodou je, že při fúzní reakci nevzniká velké množství nebez­pečných odpadů, jako při provozu jaderných elektráren. Vzhledem k obrovské technické i ekonomické náročnosti se na projektu podílí téměř celý svět (EU, USA, Japonsko, Čína, Indie, Jižní Korea a nově i Brazílie). Stavba má být dokončena v roce 2016 a následně má být postavena i první elektrárna tohoto druhu na světě. Kolem roku 2040 by mělo být lidstvo schopno vyrábět elektřinu téměř zadarmo.

Když si představím, co by se za několik desetiletí stalo při celosvětovém roz­šíření elektráren tohoto typu, dospívám k myšlence, že jednoho dne bychom mohli mít elektřinu k dispozici úplně všude a zdarma. A při její aplikaci ve vytápění nebo odsolování mořské vody bychom mohli osídlit i dnes těžko obyvatelné oblasti, při aplikaci v pohonu dopravních prostředků bychom se mohli přemis­ťovat vlaky, auty téměř bez omezení kdykoliv a kamkoliv, navíc bez zátěže životního prostředí. Pokud by se elektřina, jako jeden ze vzácných a drahých zdrojů dnešní společnosti, stala bezcennou, změnilo by to bezesporu zásadně životní styl budoucích generací.

V prvním čísle letošního Respektu vyšla krásná karikatura no­voročního projevu, charak­terizující vztah Václava Klause k občanům v čase blížících se prezidentských vo­leb.

Novoroční Sváteční poselství v České televizi pronesl astrofyzik RNDr. Jiří Grygar (70 let). Náplní byl popis role vědy v dnešním světě a hledání důvodů, proč se v dnešní době vědě věnovat:

„Technika rychle proměňuje způsob naší existence, tempu se nejsou mnozí schopni přizpůsobit a tak hledají různé náhražky v pověrách, pavědách, plytké zábavě. O naší budoucnosti roz­hodne (stejně jako rozhodlo o naší minulosti doposud) to, zda budeme rozvíjet vědu a techniku, a nebo jí budeme opovrhovat. A zda se budeme podle svých možností snažit o další vzdělávání, a nebo budeme trávit čas a energii hloupostmi, které jsou nedůstojné poddruhu homo sapiens sapiens.“

V polovině listopadu odvysílala ČT pořad 13. komnata Jana Saudka, ve kterém se snaží Jana Obermannová proniknout velice tvrdou maskou světoznámého fotografa. Z jeho úst zazněly zajímavý výroky, například odpověď na otázku kolik měl v životě žen:

„Co je to mít ženu? Není možno vlastnit ženu, to je jako kdybyste chtěla mít vítr, nebo řeku…“

Janova současná přítelkyně (editorka českého společenského pe­riodika) na otázku „Myslíte si, že Jan je zadaný?“ odpovídá:

„Jan nemůže být nikdy stoprocentně zadaný, protože chce být volný.“

Čím je Saudek pro některé ženy tak okouzlující, že se o něj starají a tolerují mu jeho nespoutanost? Svoji světovou proslulostí, z osobních charakteristik ci­tlivostí, hloubkou svého srdce, svým zvláštním humorem, bleskovými reakcemi, teatrálností chování a tím, že se zásadně nebojí mluvit o nepříjemných věcech, činí to ale příjemným způsobem s ci­tlivostí a taktem a vážné věci zlehčuje.

Obermannová nastiňuje situaci, ve které se snaží Saudkovi předhodit tradiční rodinné hodnoty:

„Já jsem měla tatínka a ten mě…“ „miloval“, doplňuje Saudek. „…miloval a kvůli mně nikdy třeba neodešel od maminky.“ „Ano, to je krásné, to je důkaz lásky.“ „A víte, že já to tak jako do dneška beru.“ „To je důkaz lásky.“ „A je to pro mně strašně důležité.“ „Vytrvat, a sloužit až do roztrhání těla. A to já nejsem řadové služby schopen, já jsem vždycky zdrhnul. Jsem lacinej frajer zkrátka, nezodpovědnej, kterej po sobě nechává sebevraždy, umírající matky, zničený děti a alkoholičky a jenom proto abych udělal pár obrázků. Ale já bych ty obrázky nikdy, kdybych byl dobrý manžel, tak bych nikdy ty obrázky neudělal. Jsem zkrátka vyměnil neštěstí některých lidí za svoje sobectví a za svoje fotografie.“

Část svého utrpení, ač o něm nerad mluví, vkládá do svých obrazů. Je hlubokým člověkem, který na veřejnosti nosí naprosto jinou tvář, než jakou ve skutečnosti má.

Na závěr dokumentu padla přímá otázka:

„Jeníčku, a tak mě řekněte, co je vaše třináctá komnata podle vás?“ „Strach. Strach ze zapomnění, z neúspěchu, z toho, že už budu muset jít, a to se mi ještě nechce. Strach. A v noci to přichází, a takhle mezi lidmi, mezi milými lidmi, to naprosto odezní a taky pomáhá alkohol samozřejmě. Ale někdy v noci to není dobré. To je hrůza ze smrti, zapomnění, což je totéž, a z konce.“

Nápadně tento strach z prázdnoty připomíná leitmotiv Bergmanova filmu Lesní jahody, ve kterém se hlavní hrdina, uznávaný, ale osamělý věděc ocitá ve svých snech v prázdnotě, zažívá pocity nenaplněnosti, blízkost smrti a strach z ní.

Možná je na vině citová neschopnost se dlouhodobě vázat na jednoho člověka, která v případě umělce je danajským darem, umožňující na jedné straně vtěsnat do díla silné emoce, na straně druhé však nemožnost vyrovnat se s životem takovým, jaký je.

N@va se chytla příběhu bezdomovce, díky jehož nálezu přežilo dítě odložené v popelnici. Především díky jeho popularitě dostal obecní byt, poukázky na jídlo na celý rok. Od sponzorů, kteří se chtěli v mediální kauze zviditelnit. Jak málo však víme o duši lidí bez domova, jak málo víme, co jim opravdu schází. Většinou si neuvědomujeme, že tito lidé nejsou jen v sociální nouzi, ale především v psychicky závažném stavu, který jejich nouzi zapříčinil. Bezdomovec se pravědpodobně po dvou dnech chtěl všech výhod raději vzdát a vyskočil z okna svého nového bytu. V televizi ho označili v pod­statě za blázna, což je velice jednoduché, rozhodně jednodušší než se zamyslet a pokusit se jeho duši pochopit.

Materiální životní nouze je jen příčinou psychické poruchy, ke které došlo již někdy předtím. Nestačí odstanit projevy oné nouze, důležitější je zamyslet se nad samotnou příčinou.

Slavili jsme bujaře, tedy s partou nejlepších kamarádů! Udělali jsme obrovskou party v prostorách u našeho kama­ráda, v Klimen­tské ulici. Hudba hrála naplno, pití teklo proudem a zábava pokračovala až do půlnoci, na kterou se přesunula na Staromák. Nakonec přišli i staří známí/téměř zapomenutí známí a pokračovali jsme v oslavách v asi dvaceti lidech do ranních šesti hodin.

Dnešní trend nudných party typu Václavák na N@vě, kam se lidé jdou nechat bavit, jsme prolomili, a bavili se sami.