Semipalatinsk - expedice na polygon
4. listopadu 2008 10:53
Expedice nejen k jezeru Chagan. Semipalatinský jaderný polygon. Semipalatinsk Nuke Range. Tento článek popisuje cestu do prostoru bývalé semipalatinské jaderné střelnice na území dnešního Kazachstánu dne 8.8.2008.
Jezero Chagan, Chagan Lake, Jezero Balapan, Balapan Lake, Atomic Lake, atomové jezero… Těmito názvy častují odborníci obří kráter, který vznikl po výbuchu jaderné bomby v roce 1965.
Plán na využití jaderných výbuchů v ekonomice
V šedesátých letech se ruské politické vedení rozhodlo, že naplní teoretické plány pro využití řízených jaderných výbuchů v ekonomice. Některé konkrétní nápady byly dosti šílené a připomínaly science fiction. Například plány na propojení Kaspického moře s Aralským jezerem obřím kanálem dlouhým 500 kilometrů vyhloubeným pomocí série stovek jaderných explozí nebo konstrukci dopravního letadla, které by ve svých proudových motorech „spalovalo“ uranový prach…
Podobný program, i když ne tak ambiciózní existoval i ve Spojených státech pod názvem Plowshare. Jeho cílem bylo vytvoření přehrad, jezer nebo podzemních zásobáren vody a plynu za asistence řízených jaderných výbuchů. Nicméně výroba jaderných zařízení byla nesmírně nákladná a díky vedlejším účinkům řízených výbuchů (především radioaktivity a zamoření únikem radionuklidů do prostředí) se jevilo toto využití jaderné energie jako neproveditelné. Ruskou odpovědí na americké pokusy byl první podzemní výbuch nálože Chagan, který se odehrál dne 15. ledna 1965 v oblasti známé ruské jaderné střelnice na semipalatinském polygonu v Kazachstánu. Připravený test se konal několik set metrů pod zemí, nadzemní jaderné výbuchy byly totiž od roku 1963 zakázány.
Výbuch Chagan
Jednalo se o termonukleární zařízení, jaderná bomba byla pouze roznětkou mocnějšího termojaderného obalu. Takto připravený pokusný podzemní jaderný výbuch měl sílu 140 kilotun TNT. Pro představu byl 7× silnější než výbuchy v Hirošimě nebo Nagasaki. Nálož byla umístěna téměř 200 metrů hluboko pod vyschlé koryto řeky Chagan. Vzniklý kráter měl vytvořit vysokou hráz, která by během jarních měsíců zadržovala přitékající vodu a vytvořila přehradu. Nápad se to asi tehdy zdál znamenitý, hráz skutečně vznikla, vytvořila se i velká zásobárna vody o objemu 7 milionů m3 vody uvnitř kráteru. Avšak – kromě kráteru s průměrem 408 metrů a hloubkou 100 metrů vzniklo i obrovské možství radioaktivity, které místo a okolí výbuchu zamořilo na několik desetiltetí. Voda se sice v nádrži zadržela i přes vyprahlé letní měsíce, byla však a je dosud natolik zamořena plutoniem, že ji nelze pít. V roce 2008 překračuje zamoření vody bezpečnou normu 20×. V bezprostředním okolí výbuchu se nacházelo jedenáct vesnic a dva tisíce obyvatel.
Ti však nebyli evakuováni. Okamžité i dlouhodobé účinky záření na obyvatele usedlostí byly zničující. V dnešní době stojí v okolí jen pár obydlených domků. Kdo mohl, odstěhoval se. Ihned po výbuchu, na jaře roku 1965 byl vybudován kanál, který po jarním tání naplnil kráter vodou. Tyto zemní práce byly prováděny konvenční těžkou technikou a nadměrně při nich bylo ozářeno všech 182 zúčastněných pracovníků.
Výprava na místo 43 let poté
Při plánování své letní východní cestovatelské expedice za zatměním Slunce jsem dospěl ke zpáteční trase přes Kazachstán, která vedla po okraji tzv. semipalatinského Polygonu. Vytipoval jsem několik míst k návštěvě v rychlosti podle satelitních snímků Google Earth s lokacemi jaderných výbuchů. Polygon se rozděluje do několika částí, naplánoval jsem projet část stepní a horskou. Vůbec jsem netušil co mne čeká, proto jsem se vydal maximálně vybaven geigrovým počítačem měřícím v Sv, ale i vybaven respirátorem a ochranným oblekem (ten nakonec vůbec nebyl třeba).
Semej, dřívější Semipalatinsk je moderním městem s obchody a restauracemi. Ihned po ránu dotankuji plnou nádrž benzinu na poslední čerpací stanici, dávám spropitné klukovi, který se hrne mi umýt čelní sklo a natankovat benzín. Jen opustím poslední baráčky, jsem v nedozírné stepi, rovině pokryté kobercem suché trávy. V dálce se přede mnou rýsují nevysoké pahorky. Po 30ti kilometrech naprosto rovné a vcelku dobré asfaltky se dostávám na úpatí hor, které projíždím. Asfalt tu končí a cesta se mění v prašnou a kamenitou. Městečko Carasu (bývalá Znamenka) cesta oklikou objíždí a hned za ním následuje dalších 30 km rovné kamenité cesty. Tu a tam projede auto nebo kamion.
Dorážím k první odbočce, která vede směrem dovnitř polygonu. Odbočuji a míjím několik plně naložených kamionů železnou rudou. O osobní auto tu člověk nezavadí. Jeden řidič kamionu mě žádá o vodu. Je tu vzácnou tekutinou, nikde po cestě jsem od Semeje neviděl jedinou funkční prodejnu občerstvení. Po této prašné odbočce plné děr a nerovností (samozřejmě bez asfaltového svršku) dojíždím po deseti kilometrech k vyschlému řečišti řeky Chagan. Blíže ke kráteru již cesta nevede, proto musím vyzkoušet offroadové vlastnosti svého auta a pustit se s ním do stepi.
Chvilku jedu po stěží rozeznatelných kolejích, až dojíždím ke zbytku oplocení, které zde dříve stávalo. Připomínají ho už jen betonové pilíře. Projíždím jimi a vydávám se k podivnému zařízení trčícího několik metrů ze země. Absolutně netuším k čemu slouží, je mírně radioaktivní – 0,33uSv/hod. Stáčím auto přímo směrem k lemu kráteru, který se tyčí několik desítek metrů nad krajinu a snažím se vyhýbat obřím kamenům, které se tu všude válí. Kličkuji mezi nimi asi 300 metrů a dojíždím k prapodivnému betonovému mostu přes suché říční dno. Stáčím se podél vytvořeného koryta a jedu dalších 300 metrů a při tom nešetrně najíždím na jeden balvan, který mi promáčkne podlahu auta.
Rozhoduji se zastavit, protože kolem jsou již jen strmé náspy a projet dál opravdu nelze. Vystupuji do čtyřicetistupňového žáru a dál se vydávám pěšky. Slézám strmý násep do říčního koryta a procházím kolem louží zbytků zadržené vody a přicházím do měsíční krajiny. Kolem jsou jen kusy kamení a zvlněná zem. Mířím přímo k okraji kráteru, jehož lem se tyčí asi deset metrů nad úrovní terénu. Čím víc se k němu přibližuji, tím více stoupá radioaktivita. Zatímco u auta byla ještě pouhých 0,30uSv/hod., tak dvěstě metrů od kráteru se již šplhá na 1,20uSv/hod. Zrychluji krok a šplhám se na kráter. Jak se terén zvedá, rychle roste i radioaktivita, na úbočí naměřím 2,30uSv/hod. o několik metrů dál 3,12uSv/hod. Těsně před vrcholkem lemu již geiger hlásí rovných 5,00uSv/hod.
S výstupem na vrcholek lemu kráteru se otevírá předem netušený pohled. Naprosto pravidelně kruhové jezero s azurově průzračnou vodou, oblázky lemovaná pláž… Na chvíli mě toto místo ohromí, než znovu uslyším a uvidím nervózně pípající geigerův počítač spolu s blikajícím vykřičníkem upozorňujícím na vysokou hladinu radiace. To mě uvrhne zpět do reality tohoto bizardního místa. Sestupuji ještě po vnitřní straně kráteru dolů k vodní hladině. Cestou si všímám různorodých nerostů, které byly vyvrženy obří silou výbuchu z hlubin na povrch nebo je vytvořil obrovský tlak a teplota při výbuchu.
Jeden z kamenů je na povrhu zkřemenatělý, druhý lávovitý a rozpraskaný, třetí ze sklovatělým povrchem. S příchodem k vodní hladině se radiace mírně snižuje, naměřím 3,30 a 4,46uSv/hod. Udiveně pozoruji, že zde kvetou drobné žluté rostlinky. Je zde patrná i lidská přítomnost, na břehu jsou zaražené kusy dřeva, které označují výšku hladiny. Až do poloviny sedmdesátých let zde probíhaly biologické pokusy, jejichž cílem bylo ověřit odolnost různých živočišných a rostlinných druhů na vysokou úroveň radiace a kontaminace vody, která zde byla. 90 procent druhů nepřežilo buď díky vysokým teplotám nebo obrovským dávkám záření.
Pípající geiger mě vyhání od mírně vlnících se vod jezera pryč a tak se šplhám zpátky nahoru po strmé stěně lemu. Nahoře si všímám jakýchsi dřevěných konstrukcí asi 40 metrů opodál, které jdu prozkoumat. Pod nimi je ukryta hluboká temná šachta, která ani po osvětlení bleskem fotoaparátu neodhalí mnoho ze svého tajemství. Radiace uvnitř šachty je několikanásobně nižší než v okolí, pouze 1,06uSv/hod. Šachta slouží jako hnízdiště ptáků, kteří zde nalézají vzácný stín a chlad a na dřevěných konstukcích uvnitř šachty si staví hnízda a kladou vejce.
Je na čase vydat se zpět. Místo je prozkoumáno a zadokumentováno a dále zde cokoliv pohledávat nemá valný smysl. Vydávám se po vyjeté cestě po hrázi směřující k betonové konstrukci, kterou jsem spatřil na začátku cesty ke kráteru. Cestou po ní měřím klesající úroveň radiace, která klesá od 3,30 k 0,52uSv/hod. jak se postupně vzdaluji od kráteru. Provádím sběr lusků rostlin rostoucích v takto zamořeném prostředí a nalézám starou keramickou objímku někdejšího osvětlení. Ještě objevuji další úkryt, betonový bunkr, do jehož útrob vede dlouhý ocelový žebřík. Radiace v tomto místě se již pohybuje téměř v normálních hodnotách 0,21uSv/hod. Docházím k betonovému mostu, obcházím jej a mířím vyschlým korytem řely zpátky k místu, kde jsem „zaparkoval“ auto. V rychlosti ukládám všechny věci do igelitového pytle a měřím úroveň radiace, která se pohybuje kolem 0,54uSv/hod. Startuji, otáčím se a odjíždím zpátky k podivnému zařízení s dřevěnou plošinou, které jsem spatřil ve stepi po cestě ke kráteru.
Kvůli provalené podlaze se nehodlám vracet stejnou stepní cestou plnou kamení a sleduji vyjeté koleje, které pokračují na jih od kráteru podél říčního koryta. Jedu takto jeden a půl kilometru, když v dálce vidím na břehu řeky obydlené domy a jakýsi vysoký stožár. Stožár se zdá být natřený a na jeho špici se vyjímá rudá hvězda. K čemu však toto zařízení slouží, absolutně netuším. Pokračuji asi kilometr dál ke stavení, přejíždím zbytky ostnatého drátu, který kdysi ohraničoval uzavřenou oblast a všímám si, že usedlost je asi obydlená. Sodím tak podle velikého satelitního talíře… Dál sleduji stepní cestu, která zjevně vede k hlavní silnici, po které jsem do těchto míst přijel. Po 9,5 kilometrech směrem od kráteru míjím malý sloupek, na kterém je umístěna oprýskaná značka a nápis, upozorňující na oblast s neviditelným ionizujícím zářením. V tomto místě je radiace již naprosto zanedbatelná, na své úrovni v těchto krajích, 0,09uSv/hod. Zhruba dvakrát nižší, než je běžné např. v Praze…
Desítky malých kráterů
Vjíždím zpět na asfaltovou silnici a vracím se k místu, kde jsem odbočoval do polygonu. Odbočuji zde ještě jednou, ovšem s tou výjimkou, že cestu ke kráteru tentokrát míjím a pokračuji rychle dál, směrem k horám Degelen, dalšímu místu, kde probíhaly série jaderných testů. Nenechávám si však ujít asi třicet metrů široký a patnáct hluboký kráter, který po sobě zanechala jaderná puma č. 571 dne 27.5.1981 o síle 20 kilotun TNT (jako výbuch v Hirošimě). Navštěvuji toto místo jen kvůli tomu, že je hned vedle cesty, pouhých pět metrů od krajnice. Na místě není krom kráteru o průměru cca 30 metrů nic dalšího, veškeré dráty, ocelové sloupy a podobné zařízení jsou již odstraněny, vytrhány ze země a pravděpodobně odevzdány do sběru starého železa neznámo kde.
Podzemní bunkry
O deset kilometrů dále odbočuji k místu vytvořenému výbuchem č. 476 ze dne 12.11.1977. Toto místo je zvláštní díky hluboké jámě u příjezdové cesty, na jejímž dně je malé jezírko, ale také díky zbytkům roztrhaných betonových bukrů. Celá oblast se rozkládá na prostoru 2×1 km a nachází se zde jeden nadzemní a několik podzemních pevností. Jsou částečně roztrhané, ze zbytků trčí pokroucené silné ocelové výztuhy a obří betonové kusy se povalují opodál. Usuzuji, že se jednalo o uměle vytvořené vojenské objekty, které byly následně testovány na odolnost vůči jadernému výbuchu. Síla tohoto výbuchu je však neznámá. Místo je to děsivé, všude plno ruin a rozházených železobetonových kvádrů a tak pospíchám zpět na hlavní silnici.
O pár kilometrů dále dojíždím ke křižovatce, jejíž odbočka míří k pozemnímu dolu Razpez. Jako symbol je zde ve stepi zaparkovaný těžební jeřáb… Pokračuji rovně, avšak díky nedostatku vody a velké žízni se rozhoduji na další křižovatce odbočit k areálu města Balapan. Dojíždím k bráně, kde prosím hlídače, vojáka o sklenici vody. S vodou je to zde těžké, musí se dovážet. Napojen se vydádám vstříc další cestě. Následujících 30 kilometrů projíždím pustou stepní krajinou, kde není naprosto nic, pouze železniční trať, vedoucí paralelně se silnicí. Asfaltový povrch je sjízdný pro osobní auto pouze s největší opatrností a minimální rychlostí. Na křižovatku, odkud směřují dvě cesty směrem na město Kurčatov a na jih do pohoří Degelen, dojíždím až asi po hodině cesty.
Město duchů Ak-Bota
Podle mapy má být při cestě do pohoří Degelen město Ak-Bota. Vjíždím mezi opuštěné a vybydlené činžáky, postavené uprostřed stepi začátkem sedmdesátých let. Vůbec netuším, co zde nyní je. Drtivá většina domů se jeví naprosto opuštěná, fotografuji a přejíždím do části města, kde vidím nedostavěné paneláky a opuštěné bunkry. Odhadem v tomto městě muselo kdysi žít minimálně deset tisíc obyvatel. Dnes zeje prázdnotou a jediné, co je slyšet, je stepní vítr…
Někdejší centrum jaderných operací
Jediné, co se mi podařilo ještě spatřit byl Objekt 300 v blízkosti města duchů Ak-Bota. Objekt, hlídaný armádou, v sobě pravděpodobně skrývá čtyři funkční kazašské jaderné reaktory. Poté jsem musel změnit cíl své cesty a vydat se na opačnou stranu, na sever do města Kurčatov. Šedesát kilomterů dlouhá cesta po rozbité asfaltové cestě zabrala hodně času, do města jsem dojel až po setmění. Ubytování v jediném, zato na místní poměry luxusním hotelu bylo příjemné. Hotel byl až na personál prázdný a další dny se v něm ubytovali nějací turisté. Město Kurčatov kdysi bývalo uzavřené a žilo v něm 20 tisíc obyvatel. Dnes je většina domů v ruinách, bez oken a polorozpadlých. Chodníky prorůstá tráva, udržovaných je pouze několik hlavních cest v centru, kde žije většina z nynějších osmi tisíc obyvatel. Mezi činžáky si hrají děti, jejichž hlasy a výskot jsou jediným zvukem protínajícím jinak neživé stepní ticho.
Ve městě není absolutně nic. Kino a kulturní dům jsou již dávno nefunkční, jediným místem zábavy je jedna z restaurací. V několika málo obchodech a jedné večerce se dají nakoupit nejběžnější potraviny. V hotelu se nevaří. Snad jediným společenským místem je jídelna, kde se scházejí majetnější obyvatelé města každodenně na oběd. Jídelna se nachází v jednom ze zrekontruovaných domů na někdejším hlavním náměstí. Najíte se zde báječně a servírka vám nabídne samé speciality, jako třeba „Gribnoj sup“… Jak příznačné pro toto místo.
Z města Kurčatov mnoho cest nevede. Město je ze severovýchodní strany ohraničeno řekou Irtyš a tak lze dále pokračovat pouze na jih, do pohoří Degelen, nebo na severozápad po západním břehu Irtyše až k Pavlodaru. Neznaje možnosti zdejších přívozů přes řeku Irtyš, které se snad nacházejí v městečku Majskoje, jsem se vydal na téměř dvěstěkilometrovou štaci po rozbitém asfaltu po západním břehu Irtyše až do Pavlodaru. Cesta trvala čtyři hodiny…
Konec
Semipalatinský polygon je nesmírně rozlehlý a je v něm mnoho míst, která lze navštívit. Naprosto nemožné je však vše stihnout během jednoho dne, počítat je třeba alespoň s jedním týdnem. Kromě kráteru Chagan lze spatřit podzemní štoly pohoří Degelen, kráter a zbytky betonových konstrukcí, mostů ve stepi, kde vybuchla první sovětská jaderná bomba v srpnu 1949.
Kvůli své odlehlosti a bizardnosti se na toto místo mnoho lidí nevydává. Každoročně se jedná o jednotlivce, většinou z Ruska, kteří tuto část země procestují, provedou amatérská pozorování a měření a podělí se o své zážitky s ostatními prostřednictvím Internetu.
Není však mnoho důvodů obávat se expedice do těchto míst. Všechna místa, která jsem procestoval byla z hlediska úrovně radiace naprosto bezpečná pro krátkodobý pobyt a úrovně zdaleka nedosahovaly hodnot, které jsme naměřili s naší žurnalistickou expedicí v březnu tohoto roku u černobylské jaderné elektrárny, kam dnes již běžně cestují „turisté“ i s cestovkou.
Obrovská rozlehlost kazašských stepí, opuštěnost a jednotvárnost dodává místu zvláštní atmosféru a umožňuje vnímavým jedincům hluboce se zamyslet se nad důsledky toho, co se v těchto místech v druhé polovině dvacátého století odehrávalo…