Blog přestěhován…
Nové cestovatelské i jiné příspěvky najdete na http://www.facebook.com/tetrixx
Jeden svět poprvé - Kašmír
12. března
2009 21:10
V rámci festivalu Jeden svět byl dnes uveden americký dokumentární film s názvem Projekt Kašmír.
Dvě Američanky, muslimka původem z pakistánské části a hinduistka z části indické, se spolu vydávají zkoumat problém soužití Indů a Pakistánců na tomto horkém území.
Obě ženy, spíše jako dvě turistky, než dokumentaristky se na své cestě setkávají s pracovníkem jedné humanitární organizace a na základě telefonických rad místního průvodce projíždějí okolí Šrínagaru ve snaze nalézt odpověď na otázku problému soužití obou etnik.
Autorky si ukously bohužel příliš velké sousto. Kašmírský problém je hluboký a jeho zárodky se začaly formovat již v polovině minulého století. Takto složitý problém nelze osvětlit natož zodpovědět povrchními rozhovory s místními lidmi. Jediné tak, co dokument přináší, jsou osobní emotivní prožitky jedné Indky, novinářky, která se v Kašmíru narodila a byla nucena odejít a po letech se vrací na místo, kde vyrůstala.
Snahy autorek o návštěvu utečeneckého tábora, ve kterém žijí desetitisíce Indů uprchlých z Kašmíru vyznívá na prázdno a působí velmi bizarně, stejně tak mnoho dalších podobných akcí, kterými se snaží diváka zaujmout. Celý film tak působí velmi amatérským dojmem cestopisu dvou turistek, které se vydaly na dobrodružnou dovolenou a zmateně a bezcílně pobíhají sem tam a přitom se utápí v místních reáliích. Již tvrzení na samém počátku filmu, že člověk kašmírský konflikt nepochopí na základě čtení knih, studia materiálů ale pouze osobním kontaktem dává tušit, že zhlédnutím filmu divák mnoho nezíská. Dramaturgie je velice plochá a film navíc v druhé polovině působí velmi zmateným dojmem nastavované kaše. Ani textem distributora avizovaná „strhující příroda“ se nekoná, jediné přírodní záběry jsou z projíždky turisticky notoricky známého šrínagarského jezera. Přitom právě magickou přírodu mohli tvůrkyně použít v kontrastu ke konfliktu jako prostředek působící k hlubšímu zamyšlení.
Ale abych na dokumentu nehledal jen ty špatné věci, v jistém slova smyslu může posloužit dobré věci. A to tím, že se vůbec na plátna našich kin dostal film, který divákovi sděluje, že v Kašmíru existuje zásadní konflikt s náboženskými kořeny, díky kterému trpěly statisíce lidí a tento problém je třeba jej řešit, aby nadále netrpěly generace budoucí.
Error 404: Lander Not Found!
11. listopadu 2008 18:06
Automatická meziplanetární sonda Mars Phoenix, přistanuvší letos v létě v polárních oblastech na Marsu, se po 151 marťanských dnech odmlčela. Sluneční paprsky již nebyly dostatečně silné na to, aby nabily baterie natolik, aby bylo možné komunikovat se Zemí. Přestože se mise zdařila a získaná data poskytnou vědcům mnoho důležitých informací při zkoumání marťanské půdy, atmosféry a počasí, nepodařilo se ani tentokrát odvysílat na zem zvuky marťanské atmosféry. Po deseti letech čekání na první zvuky z Marsu tak musíme čekat pravděpodobně na některou z dalších misí.
Semipalatinsk - expedice na polygon
4. listopadu 2008
10:53
Expedice nejen k jezeru Chagan. Semipalatinský jaderný polygon. Semipalatinsk Nuke Range. Tento článek popisuje cestu do prostoru bývalé semipalatinské jaderné střelnice na území dnešního Kazachstánu dne 8.8.2008.
Jezero Chagan, Chagan Lake, Jezero Balapan, Balapan Lake, Atomic Lake, atomové jezero… Těmito názvy častují odborníci obří kráter, který vznikl po výbuchu jaderné bomby v roce 1965.
Jádro z Minsku
30. září 2008 22:09
Během mé návštěvy minulý týden v Bělorusku jsem se seznámil s Pašou, čerstvým absolventem jaderné fyziky na univerzitě v Minsku. Paša se chystá zapsat se do dvouletého kursu, který ho naučí obsluze jaderného reaktoru VVER 1000. Prezident Lukašenko se totiž rozhodl stát se ještě nezávislejším na okolních státech i v oblasti energie. Chce postavit první běloruskou jadernou elektrárnu a vstoupit tak do „jaderného klubu“, připojit se k zemím, které provozují jaderné technologie. Dle informací od Paši má být elektrárna v provozu již v roce 2016 a má být vybudována v Mogilevské oblasti (v oblasti nedaleko ukrajinského Černobylu).
Po zprávách, které se k nám v minulých dnech dostaly od jiného diktátora, Huga Cháveze, je tato informace silně znepokojující. Hugo se totiž netají tím, že chce z jádra vyrábět nejen elektřinu, ale i průmyslově radionuklidy. Snahu o jejich výrobu obhajuje soběstačností pro radiodiagnostiku v lékařství. Horší výmluvu si snad ani nemohl vymyslet, v jaderných kruzích je totiž všeobecně známo, že výroba radionuklidů je víceméně odpadem při výrobě plutonia do jaderných pum. V současnosti hraje světový prim v takové výrobě závod Majak u ruského města Kyštym, nejzamořenějšího místa na zemi, kde se v padesátých a šedesátých letech odehrály jaderné havárie svým rozsahem závažnější než výbuch Černobylu. Kyštym za dobu své existence stačil Rusko vybavit obrovským jaderným arzenálem. Dá se očekávat, že ani Lukašenko nezůstane „jen“ u výroby elektřiny a v případě mocenské potřeby se jeho ambice zvýší i na výrobu plutonia a dalších radionuklidů. Tak snad si alespoň vymyslí lepší výmluvu než Chávez…
Obrázek Běloruska
28. září 2008
22:02
Týdenní návštěva kamaráda v Bělorusku ve mně zanechala hluboké dojmy o běloruské povaze. Bělorusové jsou velice milí, pohostinní a společenští lidé. Rádi se baví a oslavují se skleničkou vodky. Jedna pozitivní vlastnost jim však vlastní není, a tou je schopnost oponovat. Nejvíce je to znát na tématech dotýkajících se (byť i vzdáleně) politiky. Bavíte-li se o nich s Bělorusem, bude nejspíše hájit stav věcí, jaký je a nepřipustí, že by situace mohla vypadat jinak, třeba i lépe.
Jedním z takových často diskutovaných témat bylo téma velice prozaické – topení. V Bělorusku byla již tou dobou docela zima, na naše poměry zcela jistě. Denní teploty se pohybovaly mezi 4 až 10ti stupni Celsia, vysoká vlhkost vzduchu způsobená řekami a všudypřítomnými lesy a jezery pocit chladu ještě násobily. I přes to bylo topení v celé zemi, ve všech městech studené. Netopilo se. Prezident Lukašenko totiž kdysi řekl, že topit se bude až v případě, že teploty poklesnou pod 8 stupňů na celých pět dní v kuse.
Je ráno, sídliště Jihozápad v Minsku se po šesté hodině ranní probouzí k životu. Pomalu svítá. Z ranní husté mlhy se vynořují postavy vycházející ze studených panelových domů. Lidé zahalení až po krk v teplých kabátech se snaží uchovat alespoň zbytek tepla z vlastním tělem vyhřáté postele na cestu sídlištěm k autobusové zastávce. Občas někdo hlasitě zakašle. Naše kroky směřují hned po ránu do lékárny. Fronta jak u nás kdysi na banány netrpělivě čeká na obsloužení. Každý si jde pro něco proti nachlazení. V takovém počasí, v bytě bez fungujícího topení a často s nětěsnícími okny se lze vyhnout chřipce jen těžce. Bereme pytlíčky Teraflu, místního životabudiče a nejoblíbenějšího léku proti nachlazení.
Později diskutujeme v bytě se špatně těsnícími okny nad šálkem horkého čaje s naší hostitelkou, lékařkou ve Vitěbské nemocnici, o problému s topením, resp. netopením. Hájí stávající situaci, že prý je to ekonomické, ušetří se hodně za energii. V sousedním pokoji zakašle její nastydlý manžel. Ptáme se, zda je dobré vystavovat organismus tak dlouho takové vlhkosti a nízké teplotě. Nedá se s tím prý nic dělat a většina lidí si již zvykla. Lékárnice v lékárně je v odpovědi na naši otázku o něco otevřenější, přiznává, že to zdravé není, ale že se s tím prý nic nenadělá. Všechno určuje vedení (strany). Říkáme si, jak je možné, že se nikdo hlasitěji neozve proti takovému zacházení. Tady jde o zdraví! Navíc Bělorusko nemá zásadní problémy s energetikou. Proudí do něj ropa i zemní plyn z Ruska, má i vlastní ropná naleziště. Ti movitější zajdou do CUMu, obchodního domu a koupí si elektrická kamna. Ale ta většina, pro kterou jsou zhruba 2000 korun velkou investicí musí obléci roláky a doufat, že na ně v přecpaných autobusech a mašrutkách někdo nemocný nezakašle.
Běloruskou mentalitu bezezbytku vystihuje vtip o Rusovi, Ukrajinci a Bělorusovi, kteří si mají sednout na židli, ve které je zapíchnutý hřebík. Rus se posadí, a když se píchne o hřebík, židli vezme a zuřivě ji s nadávkami o zem rozseká na třísky. Přijde Ukrajinec, posadí se, pak v klidu vytáhne hřebík, schová jej do kapsy se slovy „Ten by se mohl někdy hodit“ a sedí na židli dál. Nakonec přijde Bělorus a posadí se na židli s hřebíkem. V duchu si říká „asi to tak má být“…
Ochota smířit se se vším, co je dáno shora je běloruské mentalitě vlastní. Odpovědnost nese vždy ten nahoře a běžnému občanovi nepřísluší o těchto věcech rozhodovat, ani o nich zvlášť hluboce přemýšlet. Bělorusku chybí morální vůdce, který by ukázal občanům, že normální je žít životy podle svých představ a hlavně převzít za ně zodpovědnost se vším, co takové rozhodnutí přináší. Protože když se lidé kvůli strachu vzdají svého práva rozhodovat, pravděpodobně ještě po dlouhou dobu zůstanou v rukou kolchozníka Lukašenka, který je bude využívat a mávat si s nimi jak s proutkem.
Soud v Absurdistánu
11. září 2008
23:56
Dnešní MFDnes se na hlavní stránce pozastavuje nad absurditou fungování indických soudů v kauze dvou českých biologů, kteří patrně nelegálně vyváželi ze země jistý chráněný hmyz. Zatímco jednoho spolupachatele propustili s pokutou, druhému vyměřili tříletý trest. V Indii prý nic nepřipomíná poměry v Česku, a soudy již vůbec ne.
Nedalo mi podělit se s vámi o svoji zkušenost se soudem a vyšetřovateli kazašskými. Chci vám ukázat, že podobně absurdní postupy jsou „tam na východě“ zcela běžné a není se tak vůbec nad čím pozastavovat. I když je jejich uvažování a postupy pro našince naprosto zcestné. Oni se tamní vykonavatelé snaží především neztratit svoji tvář, chovají se důležitě, ale přitom dělají chyby a nemohou se opřít o svoje odborné znalosti, které jim chybí. Jak policistům, tak soudcům. O zákonodárcích, kteří vytvářejí právní normy ani nemluvě. Díky této neschopnosti se občas stane, že některý z Evropanů na absurditu místních pseudozákonů tvrdě doplatí. Ať již je to entomolog, nebo prostý turista. (more…)
Favorit projel Kazachstán
9. září
2008 23:14
Podařilo se! Osmnáct let starý favorit zvládnul bez větších problémů 19.000km dlouhou cestu po ruských silnicích, kazašských stepích i ukrajinských horách. Stav silnic byl leckde hrůzostrašný, ale se vším jsme si nakonec poradili. S proraženými pneumatikami v horách Altaje i s rozbitou poloosou uprostřed kazašské pouště… Cesta byla zážitkem, na který se nezapomíná!
43. Vary
6.7.2008 18:52
Nadějné překvapení slovenské kinematografie – film Poločas rozpadu (Half-Life)
Nečekaný úspěch dnes slavil na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech režisér Vlado Fischer svojí mezinárodní premiérou filmu Poločas rozpadu. Zcela zaplněný „malý“ sál hotelu Thermal shlédl po delší době první skvělý slovenský film. Příběh líčí životní situaci padesátiletého úspěšného a flegmatického bratislavského podnikatele, který dostane životní příležitost ozvláštnit svůj život a začít žít naplno. Jeho příležitost má podobu mladičké studentky fotografie Mii (slovenská shooting star 2007 Táňa Pauhofová), shodou okolností dcery přítele ze studií, do které se vášnivě zamiluje. Mia jeho lásku opětuje a jejich city vzplanou v divoké vášni. Zatímco Mia zažívá tyto pocity ve svém životě běžně, pro Viktora (Ján Kroner) je to po dlouhé době první silně emocionální zážitek v jinak oploštělém životě plném obchodní činnosti ve společnosti bezdětné depresivní manželky, její zapšklé matky (Iva Janžurová), nudné milenky a arménské emigrantky.
Příběh, původně divadelní hra, nyní přepracovaná do filmového scénáře, zaplétá do příběhu Viktora neustále nové postavy. Až by se dalo říci, že jich je daleko více, než bývá ve filmu obvyklé. Počet postav je na úkor hloubky, do které je film dokáže popsat a analyzovat. Asi nejlépe je charakterově vylíčena postava Mii, která žije v bytě u svých rodičů. Chodí s napůl pomateným kytaristou hrající goth metal, který ji neustále děsí a posléze vydírá odjištěným granátem. Mia revoltou vnitřně reaguje na nezájem svých rodičů, u nichž nenalézá podporu a pochopení. Čirou náhodou se seznámí s Viktorem, který ji vytáhne z Dunaje, kde se málem utopí při jednom ze svých pokusů vyfotit sama sebe v řece se svázanýma rukama. Viktor, sám materiálně zabezpečený, se o Miu postará, dodá jí jistotu, umožní jí v klidu umělecky tvořit a zpracovat ročníkovou práci, koupí jí počítač a nechá jí bydlet v jednom ze svých bytů. Mia se do něj vášnivě zamiluje a Viktor, nedbaje na své závazky, nedbaje na svou manželku, práci, známé, kteří jej potřebují, se věnuje jen Mie. Věnuje se pouze jí, jako slepý se necitlivě chová ke své manželce a známým, kteří jej postupně opustí. Manželka se odstěhuje a Viktorovi se hroutí celý jeho původní svět, ale on se tomu nebrání. Je upnutý jen na jediné – Miu. Láska, jež rychle vzplála i rychle vyhasíná a Mia se rozhodne odletět do Spojených států. S Viktorem se naposledy setká a jejich setkání má tragický konec, i přes to že se do sebe opět zamilují, díky jejímu předchozímu žárlivému milenci s granátem… Katarzí filmu je obraz Viktora, venčícího psa, který mu po Mie zůstal, jedinou věc, kterou si ze svého „starého“ života nechal. Uvědomil si, že v životě existuje důležitá hodnota, důležitější než cokoliv jiného, a to pocit vnitřního naplnění, docílení smyslu života, který mu na chvíli dala Mia. Viktor se lehce vzdal společnosti, ve které byl obklopen lidmi, kteří sami měli vnitřní problémy, kterým nebylo možné pomoci, neboť se nedokázali vyrovnat sami se sebou. Obchodní partnerka byla čistě orientovaná na peníze a rozešla se kvůli nim i s Viktorem, sexem posedlý, netaktní a oplzlý přítel ze studií, arménská emigrantka, žijící si ve svém světě problémů.
Film je skvěle režírovaný, plný excelentních hereckých výkonů, z nichž nejpovedenější byla role Viktora a Mii. Excelentní byla kamera, která dokázala zachytit Bratislavu v moderním „hi-tech“ světle, architekt svými interiéry také velice dopomohl k celkovému modernímu vyznění filmu. Střihově by se dala filmu vytknout především poslední scéna, ve které Mia běží naproti granátu, která je velice špatně sestříhaná, a proto se v ní divák může mírně ztrácet. Zvukově se film slovenským mistrům zvuku také příliš nevyvedl, především práce s hudbou je mnohokrát v nefunkčním rozporu s dramaturgií obrazové složky. Celkově film ale mile překvapil. Podobné svěží a moderní dílo ze Slovenska jsme již dlouhou dobu netrpělivě očekávali. Doufejme, že jednání s českým distributorem dopadnou dobře a i vy budete mít možnost v blízké době film vidět v některým z českých kin.
První dojem z Kosova
26.6.2008 22:41
Před několika málo týdny česká vláda uznala nezávislost státu Kosovo. Ačkoliv je svébytnost tohoto nově vzniklého státu z mnoha stran zpochybňována, vše směřuje k tomu, že Kosovo již svou těžce vybojovanou nezávislost neztratí.
Srbská strana stále považuje Kosovo za součást svého území. Proto se při přejezdu mezi oběma státy nekoná žádná hraniční kontrola a ani nedostanete razítko do pasu. První, co návštěvníka Kosova zaujme je neustálá všudypřítomná vojenská síla. Po silnicích neustále demonstrují vojenskou přítomnost jeepy OSN, obrněné transportéry vojska KFOR a dodávky OBSE. Na pořádek dohlíží kosovská policie, často za vojenské podpory KFOR. Evropský vliv je tu cítit na každém kroku. Nejen, že se platí eurem, ale i chodci mají na přechodech přednost. A pokud náhodou uděláte v hustém městském provozu nějakou řidičskou nepřístojnost, nikdo na vás troubit nebude. Dalo by se říci, že celé Kosovo prochází kompletní rekonstrukcí. Rozkopané jsou cesty, města, stavějí se domy, pokládají meliorace. Je vidět, že kapitál proudící z Evropské unie dokáže mnoho. Obyvatelé Kosova obdivují západní národy. Obdivují USA, Německo a Británii. Snaží se vypadat evropsky, oblékají si značkové oblečení, učí se anglicky a německy. Ale při komunikaci s některými Kosovany poznáte, že jim ještě chybí notná dávka sebevědomí. Sebevědomí, které ztratili právě svou závislostí na pomoci z Evropské unie. Držím palce, ať ho co nejdříve získají zpět a ať jejich nadšení pro znovuvybudování své země neutuchá!
Nepolisy
7.5.2008
V době probíhající veřejné diskuse o plánovaném umístění americkém radaru v Brdech jsem se rozhodl vydat se na vlastní pěst podívat se svýma očima na podobný objekt, radar severoatlantické aliance umístěný poblíž východočeské obce Nepolisy.
Mars
26.5.2008 8:55
Dnes krátce po půlnoci úspěšně přistála na Marsu kosmická sonda Phoenix. Přistávací modul se dotkl povrchu červené planety přesně v 1:53 dnešního dne. V přímém přenosu z řídícího středuska NASA bylo nejnapínavější částí samotné sedmiminutové čekání na signál, že sonda dosedla v pořádku. Díky obrovské vzdálenosti mezi Zemí a Marsem trvalo signálu dalších více než deset minut než dorazil k Zemi. Několik předchozích sond, včetně té evropské, bylo ztraceno, neboť pravděpodobně shořely právě při sestupu.
Vědci vybrali k přistání oblast o velikosti České republiky poblíž severní polární čepičky. Existuje velká pravděpodobnost, že sonda objeví vodu. Je k tomu vybavená malou radlicí pro sběr půdy a laboratoří pro optické (mikroskopické), fyzikální (tepelné) a chemické (reakce s vodou) zkoumání vzorků. Dále je sonda vybavená meteorologickou stanicí, kamerou a dokonce i mikrofonem. Příštích několik týdnů, případně měsíců bude pro vědce z celého světa velmi přínosných.
Na Marsu přistane v určitý okamžik sonda, ovšem my ve stejný okamžik nemáme tušení, co se stalo, neboť než se informace dostane časoprostorem až k nám, uplyne více než 10 minut. I kdybychom se dívali na povrch Marsu obrovským dalekohledem, viděli bychom jak sonda letí atmosférou. Ale ona by už v ten okamžik dávno bezpečně seděla na marsovské zemi. Už bychom nedokázali ovlivnit její let, i když bychom jej právě viděli. Viděli bychom jenom jeho jakýsi záznam, ve skutečnosti by v ten moment sonda byla buď bezpečně na povrchu Marsu, nebo již dávno zničená atmosférou při sestupu.
K daleko větším časovým paradoxům takto dochází u hvězd. Pohledem na večerní oblohu nevidíme věci, které ve skutečnosti v tento okamžik existují, vidíme to, co existovalo před milióny a miliardami let. Mnoho hvězd, které stále na obloze vidíme, ve skutečnosti na svém místě již neexistuje. Vzhledem k různé vzdálenosti hvězd od Země je pohled na oblohu stejný, jako pohled na mapu světa poskládanou z desítek různých historických i současných map, od antiky až dodnes. Stále bychom na takové mapě viděli města, která dnes již ve skutečnosti neexistují. Stále bychom viděli Pompeje, Tróju, Kartágo, … Pohled na noční oblohu je jako pohled do historické knížky, kde se přeházely stránky.
Paintball
10.5.2008
Poprvně jsem vyzkoušel tenhle druh zábavy. Zajímavé, napínavé, adrenalinové, celodenní, poněkud drahé…
V Milovicích otevřeli paintballové „vojenské“ hřiště s uměle vykopanými zákopy, opravdovými budovami, které dřívě používali vojáci sovětské armády, skladišti ve kterých dříve Rusové skladovali raketovou techniku. Doporučuji navštívit a prohlédnout, pro fajnšmekry obléct maskáče, nabít zásobník a zastřílet si kuličkama s barvou po kamarádech na tomto atmosféricky jiskřivě nabitém místě.
Kóta 718
3.5.2008 0:53
Břízkovec, neboli vojenskou terminologií kóta 718, donedávna známá jen turistům a vojenským nadšencům, se minulý týden rázem změnila na jedno z nejdiskutovanějších míst v českých médiích. Před několika dny ji obsadili aktivisté Greenpeace. Na základě svého názoru a přesvědčení jsem se rozhodl dojít až na místo a osobně aktivisty podpořit. (more…)
SázavaFest
12.4.2008 21:00
Již popáté se konal v Praze warm-up na letní SázavaFest, festival současné, (především) české hudby. Ten letošní Jarní SázavaFest se odehrál v pátek v Křižíkově pavilonu na Výstavišti, kde rozhýbal odhadem tisícovku lidí.
Dorazil jsem v průběhu koncertu Tata Bojs, kteří jako první kapela k závěru svého vystoupení rozehřáli a rozhýbali dav před pódiem. Londýnští Mattafix úplně zcela do žánru nezapadli a sklidili kromě závěrečného potlesku i předmět hozený na pódium. Ne každý je obdivovatelem popiny, takže venku před pavilonem bylo v průběhu jejich vystoupení docela plno. Ani my jsme se nevydrželi dlouho dívat na jejich umělé obličeje, grimasy a úsměvy, takže jsme se bavili s celou partou taky venku. Když Mattafix rozehráli jejich nejznámější hit Big City Life, tak to leckdo nevydržel a šel se podívat. Většinou ale lidé sledovali s mírným úsměvem na rtech. Po Mattafixu a přestávce přišli karlovarští Bow Wave, hiphopová kapela, která byla pro mě největším highlightem večera. Zazpívali a zahráli skvěle naživo a dokonce hudební doprovod posadili víc do rockového stylu, takže to bylo naprosto supr vystoupení, které rozhýbalo celý dav a stoprocentně jsem si ho užil. Po Bow Wave jsme netrpělivě čekali na slovenské Horkýže Slíže, kteří odehráli hodinku rocku ve svém stylu a lidi se taky dobře bavili. Dohráli před třetí ráno a většina lidí se odebralo domů, pak nastoupila kapela Le Pneumatiq, která svými mírně breakovými beaty bavila zbylé tanečníky ještě hodinu. Jsou známí také několika skladbami, které se objevily ve filmu Pusinky.
Na takhle podařené akci jsem už dlouho nezapařil a včerejšek to vynahradil stoprocentně. Přehlídka těch nejlepších skupin během jednoho večera (+ noci) byla energická a dobrá nálada z ní zůstane ještě dlouho v zásobě.
Febiofest
5.4.2008, 11:50
Sláva vítezům, čest poraženým. Hlavní cena největšího letošního pražského filmového festivalu odputovala do Estonska. Febiofest 2008 skončil.
Přivezl na Smíchov opět několik desítek skvěle vybraných snímků, letos pod taktovkou nového festivalového dramaturga. Již k tradičně skvělým sekcím patřilo Kino severu, kde byly zařazeny klasické filmy jako Kärlekshistoria nebo Kitchen Stories, které nezůstávající na povrchu a nejsou lacinou podívanou. Ovšem opravdu každý typ diváka si letos přišel na své. Zařazeny byly nejnovější trháky, nový film Bena Afflecka například. Subjektivně nejlepším filmem byla kanadská Doba temna (The Age of Ignorance), poslední díl trilogie hledící do velmi blízké budoucnosti oploštělé od emocí, plné egoismu a falešné honby za úspěchem, ve které člověk přestává být sám sebou a tím že žije, se degraduje pouze na splnění společenského úkolu. 2 dny v Paříži rozesmály v pátek večer jeden z největších sálů multikina. Vtipná komedie o francouzsko-americkém páru plná nadsázky a humoru těžila z rozdílných povah a hodnotových žebříčků Ameriky a Francie.
Po takto skvělém zahájení letošní filmové sezóny se už jen můžeme nedočkavě těšit na 4. července, kdy začíná filmový festival Karlovy Vary!
Sweatshop
24.3.2008 0:49
Termínem „sweatshop“ se označují výrobní podniky, kde nejsou dodržovány ani základní úrovně pracovních podmínek. Tyto „manufaktury“ se obvykle otevírají v zemích třetího světa, kde je všeobecná bída a nouze o práci. Díky špatné ekonomické situaci jsou lidé ochotni pracovat za pro nás neuvěřitelně nízké mzdy (i kolem 100 Kč měsíčně!) aby vůbec přežili. Realita je krutá, např. pracovní doba minimálně 10 hodin denně, dvě pauzy denně na toaletu, vedro, vzduch zamořený chemikáliemi, absence pitné vody… neexistuje dovolená, neexistují odbory, tresty za sebemenší porušení řádu jsou kruté – vysoké peněžní pokuty i bití, či jiné fyzické tresty. Pracovníci/pracovnice přicházejí obvykle z nerozvinutých vesnic do továren ve velkých městech ve velice mladém věku (často mladší než 18 let a výjimkou není ani dětská práce). Navštívit svoji rodinu mají dovoleno pouze jednou ročně. Po několika letech jsou fyzicky vyčerpaní, často nemocní díky nevyhovujícím pracovním podmínkám, a o práci přicházejí.
Transnacionální korporace využívají těchto manufaktur ke snižování svých výrobních nákladů. Aby ovšem nebyla poškozena image těchto firem, zadávají tyto práce jako zakázky místním firmám a majitelům manufaktur. Obchodní dohody a seznamy takových dodavatelů jsou obvykle velmi přísně střeženy a nedostávají se na veřejnost.
Využívání lidské práce ve špatných pracovních podmínkách a za neúměrně nízkou mzdu využívají nejen textilní firmy (např. Adidas, Fruit of the Loom, Gilden, Hanes, New Yorker, Fishbone, Zara). Sweatshopů využívají i např. výrobci elektroniky a dokonce i některé české firmy. Tímto výčtem však seznam zdaleka nekončí. Jistotou, že zboží bylo vyrobeno v závodech, kde se dodržují lidská i pracovní práva, je zboží označené symbolem Fair Trade. U něj by zákazník měl mít garanci, že celý řetězec od výroby až po prodej byl kontrolován a při výrobě a distribuci nebyla porušována lidská ani pracovní práva.
Pro další informace o tématu sweatshopů doporučuji některý z mnoha dokumentárních a hraných filmů, např. Džíny z Číny (uvedený na festivalu Jeden svět 2007) nebo A Killer Bargain (uvedený na stejném festivalu letos).
Kongo
12.3.2008 21:05
Jedním z nejzajímavějších dokumentů na festivalu o lidských právech Jeden svět byl snímek americké režisérky Lisy Jacksonové Kongo: hluboké ticho, mj. oceněný speciální cenou poroty na letošním Sundance. Velice citlivě zpracovaný materiál, sestavený ze sugestivních výpovědí konžských žen, které byly mučeny a znásilněny vojáky, bojujícími v občanské válce zuřící v zemi již od roku 1997. Příběhy, nad nimiž na jednu stranu tuhne krev v žilách a na druhou stranu se vaří nenávistí k těm, kteří se takto mohou chovat k lidem. Primář místní konžské nemocnice, pomáhajícím zraněným ženám, se pozastavuje nad neuvěřitelnou krutostí vojáků, kteří ani v sebemenším nelitují svých činů a nedokáží projevit sebemenší soucit s lidskou bytostí.
Trailer a popis: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/jedensvet2008/trailery/12662
Obchvat
25.2.2008
20:00
Krásné nedělní odpoledne lákalo k tomu, vydat se do přírody, a tak jsme vyrazili na průzkumnou cestu autem na jih od Prahy. V Kamenném přívozu jsme prozkoumali nově instalovanou vodní elektrárnu a její náhon, dále jsme při cestě na letiště Točná narazili na rozestavěnou dálnici, která má tvořit část budoucího obchvatu kolem Prahy. Na rozestavěné dálnici, v blízkosti rozestavěného tunelu pod Krupnou, se jako na obřím dětském hřišti proháněji dobrodruzi mezi muldami písku na terénních motorkách a čtyřkolkách a jezdí si tam zařádit i řidiči s džípy. S naším expedičním vozítkem jsme vyjeli na obě vysoké haldy, kde si motorkáři udělali piknik a na druhý pokus s rozjezdem pokořili i terénní muldu, kam se jen tak tak vyšplhal i džíp s náhonem na všechna čtyři kola. Atmosféra na letišti Točná byla klasicky nedělní – modeláři se proháněli ve vzduchu se svými dálkově řízenými modely a jejich větší kolegové snad každou čtvrthodinu vzlétali sportovními letadly. Letištní restaurace byla plná výletníků, psíkařů, cyklistů a motorkářů, zkrátka všech, kteří si v okolí našli tu svoji správnou zábavu :)
Zatmění
21.2.2008 23:12
Nebeský spektákl, který se měl odehrát na dnešní noční obloze, bohužel zhatilo nepříznivé počasí. Husté mraky zklamaly tisíce připravených pozorovatelů s dalekohledy a fotoaparáty. Místo stříbřitého měsíčního kotouče, postupně se nořícího do hlubin temného zemského stínu, jsme viděli pouze hustou neprostupnou vrstvu mraků, která se místy na několik málo okamžiků protrhala a umožnila tak několika málo vyvoleným zhlédnout alespoň pár vteřin z několikahodinového přírodního představení.
Zatmění měsíce bylo dobře pozorovatelné z jiných částí světa a soudě podle fotek, byl to nádherný úkaz. Měsíční kotouč se zahalil do měděné barvy a získal na tajuplnosti. Vzhledem k tomu, že se jednalo o úplné měsíční zatmění, efekt byl dokonalý.
Na další tentokrát částečné měsíční zatmění se můžeme těšit v polovině srpna. Měsíční zatmění jsou méně četná než sluneční, ovšem viditelná jsou z více než poloviny povrchu země, kdežto úplná sluneční zatmění pouze z úzkého několikakilometrového pásu tzv. „totality“. Letní měsíc srpen nám připravil shodou náhod podmínky k pozorování obou druhů zatmění vesmírných těles po sobě.
Poselství volby
15.2.2008 18:35
Výsledek volby nastavil zrcadlo nejen kultuře české politické scény, ale ilustroval také stav úrovně české společnosti. O přízeň soutěžily dva symboly různých hodnotových priorit, dva symboly různých světonázorů. Málem zvítězil princip životního optimismu, pozitivistického ovlivňování a vedení společnosti, argumentační věcnosti a snahy o kvalitní pracovní výsledky. Nakonec však převážil princip zachování tradic a vyhnutí se změnám. Zvítězila osobnost působící na společnost především obrazem egoismu a samolibosti.
Volby vystavily společnosti účet, v němž můžeme mezi řádky vyčíst, že ideály si našly velkou podporu v dnešní společnosti, větší podporu než arogance, i když doba ještě nenazrála k tomu, aby tyto ideály převážily a zcela zvítězily.
Blamáž
Blamáž je když… prezident říká
před valným shromážděním OSN že skleníkový efekt neexistuje.
Blamáž je, když poslanci blokují hlasování
o prezidentovi celých deset hodin. Blamáž je, když
skrutátoři napočítají 202 přítomných poslanců.
Blamáž je, když předseda vlády řekne do veřejného
přenosu do mikrofonu „bežte všichni do prdele“.
MAPE Mydlovary, únor 2008
3.2.2008 odpoledne
MAPE je bývalá socialistická továrna na výrobu
uranu z uranových rud. V dnešní době představuje díky nahromaděnému
odpadu největší ekologickou zátěž jižních Čech a je pravděpodobně
nejradioaktivnějším místem u nás vůbec. Jaká je současná situace
v krajině v bezprostředním okolí továrny jsem se rozhodl prozkoumat
vlastními silami. (more…)
Být zcestovalý
20.1.2008 0:15
Na závěr méně intelektuálně vyzrálého týdne
následuje zpráva z internetového dění. Na Internetu existuje skupina
lidí, dobrodruhů, kteří založili vlastní cestovatelskou stránku
nejzcestovalejších lidí světa. Aktivně se na ní podílí přes dva
tisíce účastníků a neustále doplňují nejnovější poznatky a
zkušenosti s cestováním z nejrůznějších koutů země. Zeměkouli
rozdělili svým hlasováním na více než šest set oblastí a soutěží mj.
v tom, kdo navštívil těchto oblastí nejvíce. Motivací však není pouhé
prvenství v tabulce, nýbrž pravý nefalšovaný požitek z nezávislého
cestování a možnost podělit se o své zkušenosti s podobně
smýšlejícími kamarády z celého světa. A v neposlední řadě
i možnost veřejně se pochlubit skutečností, že se odvážili do
některé z velmi nebezpečných, nehostinných a
životu člověka nebezpečných částí světa.
Užitečná stránka podporující ty opravdově nezávislé cestovatele. Navštivte…
Klouzačka na Strahově
6.1.2008
V sobotu v noci čerstvě napadl sníh,
a tak jsme si ho užívali celé nedělní odpoledne. Na strahovském
parkovišti se vždycky když nasněží sejde skupinka lidí, kteří tam
driftují s auty, teda kloužou se po ujetém sněhu. Cílem je udělat co
největší parádičku, co největší smyk, co nejefektněji se otočit,
zahrabat, odhodit sníh, a hlavně, nenabourat se při tom. Mrkněte na naše
video z téhle akce.
Zase jsem poznal novou zábavičku …
Dakar
7.1.2008 15:58
Letošní třicátý ročník závodu Rallye Paříž-Dakar se
poprvé ve své historii nejede. Týmy, které se na
závod usilovně připravovaly celý rok, dostaly červenou. Na vině jsou
hrozby teroristických útoků alžírských a malijských skupin napojených
na Al-Kaidu. Prvním jejich pokusem o strhnutí pozornosti bylo
brutální vyvraždění francouzské rodiny na pikniku u hlavní silnice
poblíž mauritánského Alegu, dosud bezpečné oblasti. Ani tisíc
mauritánských vojáků nedokáže uhlídat všechny účastníky před
možným napadením. Koneckonců několik vojáků přišlo o život při
přepadení jejich odlehlé základny jen pár dnů po
přepadení bezbranných francouzských turistů.
Guerrilové skupiny si hlídají své nehostinné teritorium uprostřed Sahary, kde přežívají a kde se vycvičují k boji. Očekávání dobrodružného závodu plného nejmodernější techniky, adrenalinu a bohatých sponzorů se tedy bude muset nejspíš uskutečnit někde jinde, v prostředí, které je takovým hodnotám více nakloněné. Teroristé ho do „své“ pouště vpustit nechtějí a lokální vlády jim v tom nejsou schopny zabránit. Co třeba čínská poušť Gobi?
ITER
7.1.2008 15:21
Zní to jako fantastická hudba
z budoucnosti - v nejbližších několika letech bude ve Francii postaven
první prototyp fúzního reaktoru, který bude schopný vyrábět energii
„z ničeho“. Instalovaný výkon pokusného reaktoru ITER bude 600MW,
tedy více než čtvrtina výkonu dnešních dvou bloků Temelína.
Spotřebovávat bude však nikoliv obohacený uran, ale pouze vodu a lithium.
Několik gramů této látky dodá reaktoru palivo pro až deset minut provozu.
Výhodou je, že při fúzní reakci nevzniká velké
množství nebezpečných odpadů, jako při provozu jaderných elektráren.
Vzhledem k obrovské technické i ekonomické náročnosti se na projektu
podílí téměř celý svět (EU, USA, Japonsko, Čína, Indie, Jižní
Korea a nově i Brazílie). Stavba má být dokončena v roce 2016 a
následně má být postavena i první elektrárna tohoto druhu na světě.
Kolem roku 2040 by mělo být lidstvo schopno vyrábět elektřinu téměř
zadarmo.
Když si představím, co by se za několik desetiletí stalo při celosvětovém rozšíření elektráren tohoto typu, dospívám k myšlence, že jednoho dne bychom mohli mít elektřinu k dispozici úplně všude a zdarma. A při její aplikaci ve vytápění nebo odsolování mořské vody bychom mohli osídlit i dnes těžko obyvatelné oblasti, při aplikaci v pohonu dopravních prostředků bychom se mohli přemisťovat vlaky, auty téměř bez omezení kdykoliv a kamkoliv, navíc bez zátěže životního prostředí. Pokud by se elektřina, jako jeden ze vzácných a drahých zdrojů dnešní společnosti, stala bezcennou, změnilo by to bezesporu zásadně životní styl budoucích generací.
Klaus
5.1.2008 16:26
V prvním čísle letošního Respektu vyšla
krásná karikatura novoročního projevu, charakterizující vztah
Václava Klause k občanům v čase blížících se
prezidentských voleb.
O vědě
5.1.2008 01:10
Novoroční Sváteční poselství v České
televizi pronesl astrofyzik RNDr. Jiří Grygar (70 let). Náplní byl
popis role vědy v dnešním světě a hledání důvodů, proč se
v dnešní době vědě věnovat:
„Technika rychle proměňuje způsob naší existence, tempu se nejsou mnozí schopni přizpůsobit a tak hledají různé náhražky v pověrách, pavědách, plytké zábavě. O naší budoucnosti rozhodne (stejně jako rozhodlo o naší minulosti doposud) to, zda budeme rozvíjet vědu a techniku, a nebo jí budeme opovrhovat. A zda se budeme podle svých možností snažit o další vzdělávání, a nebo budeme trávit čas a energii hloupostmi, které jsou nedůstojné poddruhu homo sapiens sapiens.“
Saudek
4.1.2008 23:30
V polovině listopadu odvysílala ČT pořad
13. komnata Jana Saudka, ve kterém se snaží Jana Obermannová proniknout
velice tvrdou maskou světoznámého fotografa. Z jeho úst zazněly
zajímavý výroky, například odpověď na otázku kolik měl
v životě žen:
„Co je to mít ženu? Není možno vlastnit ženu, to je jako kdybyste chtěla mít vítr, nebo řeku…“
Janova současná přítelkyně (editorka českého společenského periodika) na otázku „Myslíte si, že Jan je zadaný?“ odpovídá:
„Jan nemůže být nikdy stoprocentně zadaný, protože chce být volný.“
Čím je Saudek pro některé ženy tak okouzlující, že se o něj starají a tolerují mu jeho nespoutanost? Svoji světovou proslulostí, z osobních charakteristik citlivostí, hloubkou svého srdce, svým zvláštním humorem, bleskovými reakcemi, teatrálností chování a tím, že se zásadně nebojí mluvit o nepříjemných věcech, činí to ale příjemným způsobem s citlivostí a taktem a vážné věci zlehčuje.
Obermannová nastiňuje situaci, ve které se snaží Saudkovi předhodit tradiční rodinné hodnoty:
„Já jsem měla tatínka a ten mě…“ „miloval“, doplňuje Saudek. „…miloval a kvůli mně nikdy třeba neodešel od maminky.“ „Ano, to je krásné, to je důkaz lásky.“ „A víte, že já to tak jako do dneška beru.“ „To je důkaz lásky.“ „A je to pro mně strašně důležité.“ „Vytrvat, a sloužit až do roztrhání těla. A to já nejsem řadové služby schopen, já jsem vždycky zdrhnul. Jsem lacinej frajer zkrátka, nezodpovědnej, kterej po sobě nechává sebevraždy, umírající matky, zničený děti a alkoholičky a jenom proto abych udělal pár obrázků. Ale já bych ty obrázky nikdy, kdybych byl dobrý manžel, tak bych nikdy ty obrázky neudělal. Jsem zkrátka vyměnil neštěstí některých lidí za svoje sobectví a za svoje fotografie.“
Část svého utrpení, ač o něm nerad mluví, vkládá do svých obrazů. Je hlubokým člověkem, který na veřejnosti nosí naprosto jinou tvář, než jakou ve skutečnosti má.
Na závěr dokumentu padla přímá otázka:
„Jeníčku, a tak mě řekněte, co je vaše třináctá komnata podle vás?“ „Strach. Strach ze zapomnění, z neúspěchu, z toho, že už budu muset jít, a to se mi ještě nechce. Strach. A v noci to přichází, a takhle mezi lidmi, mezi milými lidmi, to naprosto odezní a taky pomáhá alkohol samozřejmě. Ale někdy v noci to není dobré. To je hrůza ze smrti, zapomnění, což je totéž, a z konce.“
Nápadně tento strach z prázdnoty připomíná leitmotiv Bergmanova filmu Lesní jahody, ve kterém se hlavní hrdina, uznávaný, ale osamělý věděc ocitá ve svých snech v prázdnotě, zažívá pocity nenaplněnosti, blízkost smrti a strach z ní.
Možná je na vině citová neschopnost se dlouhodobě vázat na jednoho člověka, která v případě umělce je danajským darem, umožňující na jedné straně vtěsnat do díla silné emoce, na straně druhé však nemožnost vyrovnat se s životem takovým, jaký je.
Bezdomovec
4.1.2008
N@va se chytla příběhu bezdomovce,
díky jehož nálezu přežilo dítě odložené v popelnici. Především
díky jeho popularitě dostal obecní byt, poukázky na jídlo na celý rok. Od
sponzorů, kteří se chtěli v mediální kauze zviditelnit. Jak málo však
víme o duši lidí bez domova, jak málo víme, co jim opravdu schází.
Většinou si neuvědomujeme, že tito lidé nejsou jen v sociální nouzi,
ale především v psychicky závažném stavu, který jejich nouzi
zapříčinil. Bezdomovec se pravědpodobně po dvou dnech chtěl všech
výhod raději vzdát a vyskočil z okna svého nového bytu. V televizi ho
označili v podstatě za blázna, což je velice jednoduché, rozhodně
jednodušší než se zamyslet a pokusit se jeho duši pochopit.
Materiální životní nouze je jen příčinou psychické poruchy, ke které došlo již někdy předtím. Nestačí odstanit projevy oné nouze, důležitější je zamyslet se nad samotnou příčinou.
2oo8
1.1.2008
Slavili jsme bujaře, tedy s partou
nejlepších kamarádů! Udělali jsme obrovskou party v prostorách
u našeho kamaráda, v Klimentské ulici. Hudba hrála naplno, pití
teklo proudem a zábava pokračovala až do půlnoci, na kterou se přesunula
na Staromák. Nakonec přišli i staří známí/téměř zapomenutí známí
a pokračovali jsme v oslavách v asi dvaceti lidech do ranních
šesti hodin.
Dnešní trend nudných party typu Václavák na N@vě, kam se lidé jdou nechat bavit, jsme prolomili, a bavili se sami.