Saudek
4.1.2008 23:30
V polovině listopadu odvysílala ČT pořad
13. komnata Jana Saudka, ve kterém se snaží Jana Obermannová proniknout
velice tvrdou maskou světoznámého fotografa. Z jeho úst zazněly
zajímavý výroky, například odpověď na otázku kolik měl
v životě žen:
„Co je to mít ženu? Není možno vlastnit ženu, to je jako kdybyste chtěla mít vítr, nebo řeku…“
Janova současná přítelkyně (editorka českého společenského periodika) na otázku „Myslíte si, že Jan je zadaný?“ odpovídá:
„Jan nemůže být nikdy stoprocentně zadaný, protože chce být volný.“
Čím je Saudek pro některé ženy tak okouzlující, že se o něj starají a tolerují mu jeho nespoutanost? Svoji světovou proslulostí, z osobních charakteristik citlivostí, hloubkou svého srdce, svým zvláštním humorem, bleskovými reakcemi, teatrálností chování a tím, že se zásadně nebojí mluvit o nepříjemných věcech, činí to ale příjemným způsobem s citlivostí a taktem a vážné věci zlehčuje.
Obermannová nastiňuje situaci, ve které se snaží Saudkovi předhodit tradiční rodinné hodnoty:
„Já jsem měla tatínka a ten mě…“ „miloval“, doplňuje Saudek. „…miloval a kvůli mně nikdy třeba neodešel od maminky.“ „Ano, to je krásné, to je důkaz lásky.“ „A víte, že já to tak jako do dneška beru.“ „To je důkaz lásky.“ „A je to pro mně strašně důležité.“ „Vytrvat, a sloužit až do roztrhání těla. A to já nejsem řadové služby schopen, já jsem vždycky zdrhnul. Jsem lacinej frajer zkrátka, nezodpovědnej, kterej po sobě nechává sebevraždy, umírající matky, zničený děti a alkoholičky a jenom proto abych udělal pár obrázků. Ale já bych ty obrázky nikdy, kdybych byl dobrý manžel, tak bych nikdy ty obrázky neudělal. Jsem zkrátka vyměnil neštěstí některých lidí za svoje sobectví a za svoje fotografie.“
Část svého utrpení, ač o něm nerad mluví, vkládá do svých obrazů. Je hlubokým člověkem, který na veřejnosti nosí naprosto jinou tvář, než jakou ve skutečnosti má.
Na závěr dokumentu padla přímá otázka:
„Jeníčku, a tak mě řekněte, co je vaše třináctá komnata podle vás?“ „Strach. Strach ze zapomnění, z neúspěchu, z toho, že už budu muset jít, a to se mi ještě nechce. Strach. A v noci to přichází, a takhle mezi lidmi, mezi milými lidmi, to naprosto odezní a taky pomáhá alkohol samozřejmě. Ale někdy v noci to není dobré. To je hrůza ze smrti, zapomnění, což je totéž, a z konce.“
Nápadně tento strach z prázdnoty připomíná leitmotiv Bergmanova filmu Lesní jahody, ve kterém se hlavní hrdina, uznávaný, ale osamělý věděc ocitá ve svých snech v prázdnotě, zažívá pocity nenaplněnosti, blízkost smrti a strach z ní.
Možná je na vině citová neschopnost se dlouhodobě vázat na jednoho člověka, která v případě umělce je danajským darem, umožňující na jedné straně vtěsnat do díla silné emoce, na straně druhé však nemožnost vyrovnat se s životem takovým, jaký je.