Blog přestěhován…
Nové cestovatelské i jiné příspěvky najdete na http://www.facebook.com/tetrixx
Error 404: Lander Not Found!
11. listopadu 2008 18:06
Automatická meziplanetární sonda Mars Phoenix, přistanuvší letos v létě v polárních oblastech na Marsu, se po 151 marťanských dnech odmlčela. Sluneční paprsky již nebyly dostatečně silné na to, aby nabily baterie natolik, aby bylo možné komunikovat se Zemí. Přestože se mise zdařila a získaná data poskytnou vědcům mnoho důležitých informací při zkoumání marťanské půdy, atmosféry a počasí, nepodařilo se ani tentokrát odvysílat na zem zvuky marťanské atmosféry. Po deseti letech čekání na první zvuky z Marsu tak musíme čekat pravděpodobně na některou z dalších misí.
Jádro z Minsku
30. září 2008 22:09
Během mé návštěvy minulý týden v Bělorusku jsem se seznámil s Pašou, čerstvým absolventem jaderné fyziky na univerzitě v Minsku. Paša se chystá zapsat se do dvouletého kursu, který ho naučí obsluze jaderného reaktoru VVER 1000. Prezident Lukašenko se totiž rozhodl stát se ještě nezávislejším na okolních státech i v oblasti energie. Chce postavit první běloruskou jadernou elektrárnu a vstoupit tak do „jaderného klubu“, připojit se k zemím, které provozují jaderné technologie. Dle informací od Paši má být elektrárna v provozu již v roce 2016 a má být vybudována v Mogilevské oblasti (v oblasti nedaleko ukrajinského Černobylu).
Po zprávách, které se k nám v minulých dnech dostaly od jiného diktátora, Huga Cháveze, je tato informace silně znepokojující. Hugo se totiž netají tím, že chce z jádra vyrábět nejen elektřinu, ale i průmyslově radionuklidy. Snahu o jejich výrobu obhajuje soběstačností pro radiodiagnostiku v lékařství. Horší výmluvu si snad ani nemohl vymyslet, v jaderných kruzích je totiž všeobecně známo, že výroba radionuklidů je víceméně odpadem při výrobě plutonia do jaderných pum. V současnosti hraje světový prim v takové výrobě závod Majak u ruského města Kyštym, nejzamořenějšího místa na zemi, kde se v padesátých a šedesátých letech odehrály jaderné havárie svým rozsahem závažnější než výbuch Černobylu. Kyštym za dobu své existence stačil Rusko vybavit obrovským jaderným arzenálem. Dá se očekávat, že ani Lukašenko nezůstane „jen“ u výroby elektřiny a v případě mocenské potřeby se jeho ambice zvýší i na výrobu plutonia a dalších radionuklidů. Tak snad si alespoň vymyslí lepší výmluvu než Chávez…
Obrázek Běloruska
28. září 2008
22:02
Týdenní návštěva kamaráda v Bělorusku ve mně zanechala hluboké dojmy o běloruské povaze. Bělorusové jsou velice milí, pohostinní a společenští lidé. Rádi se baví a oslavují se skleničkou vodky. Jedna pozitivní vlastnost jim však vlastní není, a tou je schopnost oponovat. Nejvíce je to znát na tématech dotýkajících se (byť i vzdáleně) politiky. Bavíte-li se o nich s Bělorusem, bude nejspíše hájit stav věcí, jaký je a nepřipustí, že by situace mohla vypadat jinak, třeba i lépe.
Jedním z takových často diskutovaných témat bylo téma velice prozaické – topení. V Bělorusku byla již tou dobou docela zima, na naše poměry zcela jistě. Denní teploty se pohybovaly mezi 4 až 10ti stupni Celsia, vysoká vlhkost vzduchu způsobená řekami a všudypřítomnými lesy a jezery pocit chladu ještě násobily. I přes to bylo topení v celé zemi, ve všech městech studené. Netopilo se. Prezident Lukašenko totiž kdysi řekl, že topit se bude až v případě, že teploty poklesnou pod 8 stupňů na celých pět dní v kuse.
Je ráno, sídliště Jihozápad v Minsku se po šesté hodině ranní probouzí k životu. Pomalu svítá. Z ranní husté mlhy se vynořují postavy vycházející ze studených panelových domů. Lidé zahalení až po krk v teplých kabátech se snaží uchovat alespoň zbytek tepla z vlastním tělem vyhřáté postele na cestu sídlištěm k autobusové zastávce. Občas někdo hlasitě zakašle. Naše kroky směřují hned po ránu do lékárny. Fronta jak u nás kdysi na banány netrpělivě čeká na obsloužení. Každý si jde pro něco proti nachlazení. V takovém počasí, v bytě bez fungujícího topení a často s nětěsnícími okny se lze vyhnout chřipce jen těžce. Bereme pytlíčky Teraflu, místního životabudiče a nejoblíbenějšího léku proti nachlazení.
Později diskutujeme v bytě se špatně těsnícími okny nad šálkem horkého čaje s naší hostitelkou, lékařkou ve Vitěbské nemocnici, o problému s topením, resp. netopením. Hájí stávající situaci, že prý je to ekonomické, ušetří se hodně za energii. V sousedním pokoji zakašle její nastydlý manžel. Ptáme se, zda je dobré vystavovat organismus tak dlouho takové vlhkosti a nízké teplotě. Nedá se s tím prý nic dělat a většina lidí si již zvykla. Lékárnice v lékárně je v odpovědi na naši otázku o něco otevřenější, přiznává, že to zdravé není, ale že se s tím prý nic nenadělá. Všechno určuje vedení (strany). Říkáme si, jak je možné, že se nikdo hlasitěji neozve proti takovému zacházení. Tady jde o zdraví! Navíc Bělorusko nemá zásadní problémy s energetikou. Proudí do něj ropa i zemní plyn z Ruska, má i vlastní ropná naleziště. Ti movitější zajdou do CUMu, obchodního domu a koupí si elektrická kamna. Ale ta většina, pro kterou jsou zhruba 2000 korun velkou investicí musí obléci roláky a doufat, že na ně v přecpaných autobusech a mašrutkách někdo nemocný nezakašle.
Běloruskou mentalitu bezezbytku vystihuje vtip o Rusovi, Ukrajinci a Bělorusovi, kteří si mají sednout na židli, ve které je zapíchnutý hřebík. Rus se posadí, a když se píchne o hřebík, židli vezme a zuřivě ji s nadávkami o zem rozseká na třísky. Přijde Ukrajinec, posadí se, pak v klidu vytáhne hřebík, schová jej do kapsy se slovy „Ten by se mohl někdy hodit“ a sedí na židli dál. Nakonec přijde Bělorus a posadí se na židli s hřebíkem. V duchu si říká „asi to tak má být“…
Ochota smířit se se vším, co je dáno shora je běloruské mentalitě vlastní. Odpovědnost nese vždy ten nahoře a běžnému občanovi nepřísluší o těchto věcech rozhodovat, ani o nich zvlášť hluboce přemýšlet. Bělorusku chybí morální vůdce, který by ukázal občanům, že normální je žít životy podle svých představ a hlavně převzít za ně zodpovědnost se vším, co takové rozhodnutí přináší. Protože když se lidé kvůli strachu vzdají svého práva rozhodovat, pravděpodobně ještě po dlouhou dobu zůstanou v rukou kolchozníka Lukašenka, který je bude využívat a mávat si s nimi jak s proutkem.
Mars
26.5.2008 8:55
Dnes krátce po půlnoci úspěšně přistála na Marsu kosmická sonda Phoenix. Přistávací modul se dotkl povrchu červené planety přesně v 1:53 dnešního dne. V přímém přenosu z řídícího středuska NASA bylo nejnapínavější částí samotné sedmiminutové čekání na signál, že sonda dosedla v pořádku. Díky obrovské vzdálenosti mezi Zemí a Marsem trvalo signálu dalších více než deset minut než dorazil k Zemi. Několik předchozích sond, včetně té evropské, bylo ztraceno, neboť pravděpodobně shořely právě při sestupu.
Vědci vybrali k přistání oblast o velikosti České republiky poblíž severní polární čepičky. Existuje velká pravděpodobnost, že sonda objeví vodu. Je k tomu vybavená malou radlicí pro sběr půdy a laboratoří pro optické (mikroskopické), fyzikální (tepelné) a chemické (reakce s vodou) zkoumání vzorků. Dále je sonda vybavená meteorologickou stanicí, kamerou a dokonce i mikrofonem. Příštích několik týdnů, případně měsíců bude pro vědce z celého světa velmi přínosných.
Na Marsu přistane v určitý okamžik sonda, ovšem my ve stejný okamžik nemáme tušení, co se stalo, neboť než se informace dostane časoprostorem až k nám, uplyne více než 10 minut. I kdybychom se dívali na povrch Marsu obrovským dalekohledem, viděli bychom jak sonda letí atmosférou. Ale ona by už v ten okamžik dávno bezpečně seděla na marsovské zemi. Už bychom nedokázali ovlivnit její let, i když bychom jej právě viděli. Viděli bychom jenom jeho jakýsi záznam, ve skutečnosti by v ten moment sonda byla buď bezpečně na povrchu Marsu, nebo již dávno zničená atmosférou při sestupu.
K daleko větším časovým paradoxům takto dochází u hvězd. Pohledem na večerní oblohu nevidíme věci, které ve skutečnosti v tento okamžik existují, vidíme to, co existovalo před milióny a miliardami let. Mnoho hvězd, které stále na obloze vidíme, ve skutečnosti na svém místě již neexistuje. Vzhledem k různé vzdálenosti hvězd od Země je pohled na oblohu stejný, jako pohled na mapu světa poskládanou z desítek různých historických i současných map, od antiky až dodnes. Stále bychom na takové mapě viděli města, která dnes již ve skutečnosti neexistují. Stále bychom viděli Pompeje, Tróju, Kartágo, … Pohled na noční oblohu je jako pohled do historické knížky, kde se přeházely stránky.
Sweatshop
24.3.2008 0:49
Termínem „sweatshop“ se označují výrobní podniky, kde nejsou dodržovány ani základní úrovně pracovních podmínek. Tyto „manufaktury“ se obvykle otevírají v zemích třetího světa, kde je všeobecná bída a nouze o práci. Díky špatné ekonomické situaci jsou lidé ochotni pracovat za pro nás neuvěřitelně nízké mzdy (i kolem 100 Kč měsíčně!) aby vůbec přežili. Realita je krutá, např. pracovní doba minimálně 10 hodin denně, dvě pauzy denně na toaletu, vedro, vzduch zamořený chemikáliemi, absence pitné vody… neexistuje dovolená, neexistují odbory, tresty za sebemenší porušení řádu jsou kruté – vysoké peněžní pokuty i bití, či jiné fyzické tresty. Pracovníci/pracovnice přicházejí obvykle z nerozvinutých vesnic do továren ve velkých městech ve velice mladém věku (často mladší než 18 let a výjimkou není ani dětská práce). Navštívit svoji rodinu mají dovoleno pouze jednou ročně. Po několika letech jsou fyzicky vyčerpaní, často nemocní díky nevyhovujícím pracovním podmínkám, a o práci přicházejí.
Transnacionální korporace využívají těchto manufaktur ke snižování svých výrobních nákladů. Aby ovšem nebyla poškozena image těchto firem, zadávají tyto práce jako zakázky místním firmám a majitelům manufaktur. Obchodní dohody a seznamy takových dodavatelů jsou obvykle velmi přísně střeženy a nedostávají se na veřejnost.
Využívání lidské práce ve špatných pracovních podmínkách a za neúměrně nízkou mzdu využívají nejen textilní firmy (např. Adidas, Fruit of the Loom, Gilden, Hanes, New Yorker, Fishbone, Zara). Sweatshopů využívají i např. výrobci elektroniky a dokonce i některé české firmy. Tímto výčtem však seznam zdaleka nekončí. Jistotou, že zboží bylo vyrobeno v závodech, kde se dodržují lidská i pracovní práva, je zboží označené symbolem Fair Trade. U něj by zákazník měl mít garanci, že celý řetězec od výroby až po prodej byl kontrolován a při výrobě a distribuci nebyla porušována lidská ani pracovní práva.
Pro další informace o tématu sweatshopů doporučuji některý z mnoha dokumentárních a hraných filmů, např. Džíny z Číny (uvedený na festivalu Jeden svět 2007) nebo A Killer Bargain (uvedený na stejném festivalu letos).
Poselství volby
15.2.2008 18:35
Výsledek volby nastavil zrcadlo nejen kultuře české politické scény, ale ilustroval také stav úrovně české společnosti. O přízeň soutěžily dva symboly různých hodnotových priorit, dva symboly různých světonázorů. Málem zvítězil princip životního optimismu, pozitivistického ovlivňování a vedení společnosti, argumentační věcnosti a snahy o kvalitní pracovní výsledky. Nakonec však převážil princip zachování tradic a vyhnutí se změnám. Zvítězila osobnost působící na společnost především obrazem egoismu a samolibosti.
Volby vystavily společnosti účet, v němž můžeme mezi řádky vyčíst, že ideály si našly velkou podporu v dnešní společnosti, větší podporu než arogance, i když doba ještě nenazrála k tomu, aby tyto ideály převážily a zcela zvítězily.
Blamáž
Blamáž je když… prezident říká
před valným shromážděním OSN že skleníkový efekt neexistuje.
Blamáž je, když poslanci blokují hlasování
o prezidentovi celých deset hodin. Blamáž je, když
skrutátoři napočítají 202 přítomných poslanců.
Blamáž je, když předseda vlády řekne do veřejného
přenosu do mikrofonu „bežte všichni do prdele“.
Dakar
7.1.2008 15:58
Letošní třicátý ročník závodu Rallye Paříž-Dakar se
poprvé ve své historii nejede. Týmy, které se na
závod usilovně připravovaly celý rok, dostaly červenou. Na vině jsou
hrozby teroristických útoků alžírských a malijských skupin napojených
na Al-Kaidu. Prvním jejich pokusem o strhnutí pozornosti bylo
brutální vyvraždění francouzské rodiny na pikniku u hlavní silnice
poblíž mauritánského Alegu, dosud bezpečné oblasti. Ani tisíc
mauritánských vojáků nedokáže uhlídat všechny účastníky před
možným napadením. Koneckonců několik vojáků přišlo o život při
přepadení jejich odlehlé základny jen pár dnů po
přepadení bezbranných francouzských turistů.
Guerrilové skupiny si hlídají své nehostinné teritorium uprostřed Sahary, kde přežívají a kde se vycvičují k boji. Očekávání dobrodružného závodu plného nejmodernější techniky, adrenalinu a bohatých sponzorů se tedy bude muset nejspíš uskutečnit někde jinde, v prostředí, které je takovým hodnotám více nakloněné. Teroristé ho do „své“ pouště vpustit nechtějí a lokální vlády jim v tom nejsou schopny zabránit. Co třeba čínská poušť Gobi?
ITER
7.1.2008 15:21
Zní to jako fantastická hudba
z budoucnosti - v nejbližších několika letech bude ve Francii postaven
první prototyp fúzního reaktoru, který bude schopný vyrábět energii
„z ničeho“. Instalovaný výkon pokusného reaktoru ITER bude 600MW,
tedy více než čtvrtina výkonu dnešních dvou bloků Temelína.
Spotřebovávat bude však nikoliv obohacený uran, ale pouze vodu a lithium.
Několik gramů této látky dodá reaktoru palivo pro až deset minut provozu.
Výhodou je, že při fúzní reakci nevzniká velké
množství nebezpečných odpadů, jako při provozu jaderných elektráren.
Vzhledem k obrovské technické i ekonomické náročnosti se na projektu
podílí téměř celý svět (EU, USA, Japonsko, Čína, Indie, Jižní
Korea a nově i Brazílie). Stavba má být dokončena v roce 2016 a
následně má být postavena i první elektrárna tohoto druhu na světě.
Kolem roku 2040 by mělo být lidstvo schopno vyrábět elektřinu téměř
zadarmo.
Když si představím, co by se za několik desetiletí stalo při celosvětovém rozšíření elektráren tohoto typu, dospívám k myšlence, že jednoho dne bychom mohli mít elektřinu k dispozici úplně všude a zdarma. A při její aplikaci ve vytápění nebo odsolování mořské vody bychom mohli osídlit i dnes těžko obyvatelné oblasti, při aplikaci v pohonu dopravních prostředků bychom se mohli přemisťovat vlaky, auty téměř bez omezení kdykoliv a kamkoliv, navíc bez zátěže životního prostředí. Pokud by se elektřina, jako jeden ze vzácných a drahých zdrojů dnešní společnosti, stala bezcennou, změnilo by to bezesporu zásadně životní styl budoucích generací.
O vědě
5.1.2008 01:10
Novoroční Sváteční poselství v České
televizi pronesl astrofyzik RNDr. Jiří Grygar (70 let). Náplní byl
popis role vědy v dnešním světě a hledání důvodů, proč se
v dnešní době vědě věnovat:
„Technika rychle proměňuje způsob naší existence, tempu se nejsou mnozí schopni přizpůsobit a tak hledají různé náhražky v pověrách, pavědách, plytké zábavě. O naší budoucnosti rozhodne (stejně jako rozhodlo o naší minulosti doposud) to, zda budeme rozvíjet vědu a techniku, a nebo jí budeme opovrhovat. A zda se budeme podle svých možností snažit o další vzdělávání, a nebo budeme trávit čas a energii hloupostmi, které jsou nedůstojné poddruhu homo sapiens sapiens.“
Saudek
4.1.2008 23:30
V polovině listopadu odvysílala ČT pořad
13. komnata Jana Saudka, ve kterém se snaží Jana Obermannová proniknout
velice tvrdou maskou světoznámého fotografa. Z jeho úst zazněly
zajímavý výroky, například odpověď na otázku kolik měl
v životě žen:
„Co je to mít ženu? Není možno vlastnit ženu, to je jako kdybyste chtěla mít vítr, nebo řeku…“
Janova současná přítelkyně (editorka českého společenského periodika) na otázku „Myslíte si, že Jan je zadaný?“ odpovídá:
„Jan nemůže být nikdy stoprocentně zadaný, protože chce být volný.“
Čím je Saudek pro některé ženy tak okouzlující, že se o něj starají a tolerují mu jeho nespoutanost? Svoji světovou proslulostí, z osobních charakteristik citlivostí, hloubkou svého srdce, svým zvláštním humorem, bleskovými reakcemi, teatrálností chování a tím, že se zásadně nebojí mluvit o nepříjemných věcech, činí to ale příjemným způsobem s citlivostí a taktem a vážné věci zlehčuje.
Obermannová nastiňuje situaci, ve které se snaží Saudkovi předhodit tradiční rodinné hodnoty:
„Já jsem měla tatínka a ten mě…“ „miloval“, doplňuje Saudek. „…miloval a kvůli mně nikdy třeba neodešel od maminky.“ „Ano, to je krásné, to je důkaz lásky.“ „A víte, že já to tak jako do dneška beru.“ „To je důkaz lásky.“ „A je to pro mně strašně důležité.“ „Vytrvat, a sloužit až do roztrhání těla. A to já nejsem řadové služby schopen, já jsem vždycky zdrhnul. Jsem lacinej frajer zkrátka, nezodpovědnej, kterej po sobě nechává sebevraždy, umírající matky, zničený děti a alkoholičky a jenom proto abych udělal pár obrázků. Ale já bych ty obrázky nikdy, kdybych byl dobrý manžel, tak bych nikdy ty obrázky neudělal. Jsem zkrátka vyměnil neštěstí některých lidí za svoje sobectví a za svoje fotografie.“
Část svého utrpení, ač o něm nerad mluví, vkládá do svých obrazů. Je hlubokým člověkem, který na veřejnosti nosí naprosto jinou tvář, než jakou ve skutečnosti má.
Na závěr dokumentu padla přímá otázka:
„Jeníčku, a tak mě řekněte, co je vaše třináctá komnata podle vás?“ „Strach. Strach ze zapomnění, z neúspěchu, z toho, že už budu muset jít, a to se mi ještě nechce. Strach. A v noci to přichází, a takhle mezi lidmi, mezi milými lidmi, to naprosto odezní a taky pomáhá alkohol samozřejmě. Ale někdy v noci to není dobré. To je hrůza ze smrti, zapomnění, což je totéž, a z konce.“
Nápadně tento strach z prázdnoty připomíná leitmotiv Bergmanova filmu Lesní jahody, ve kterém se hlavní hrdina, uznávaný, ale osamělý věděc ocitá ve svých snech v prázdnotě, zažívá pocity nenaplněnosti, blízkost smrti a strach z ní.
Možná je na vině citová neschopnost se dlouhodobě vázat na jednoho člověka, která v případě umělce je danajským darem, umožňující na jedné straně vtěsnat do díla silné emoce, na straně druhé však nemožnost vyrovnat se s životem takovým, jaký je.
Bezdomovec
4.1.2008
N@va se chytla příběhu bezdomovce,
díky jehož nálezu přežilo dítě odložené v popelnici. Především
díky jeho popularitě dostal obecní byt, poukázky na jídlo na celý rok. Od
sponzorů, kteří se chtěli v mediální kauze zviditelnit. Jak málo však
víme o duši lidí bez domova, jak málo víme, co jim opravdu schází.
Většinou si neuvědomujeme, že tito lidé nejsou jen v sociální nouzi,
ale především v psychicky závažném stavu, který jejich nouzi
zapříčinil. Bezdomovec se pravědpodobně po dvou dnech chtěl všech
výhod raději vzdát a vyskočil z okna svého nového bytu. V televizi ho
označili v podstatě za blázna, což je velice jednoduché, rozhodně
jednodušší než se zamyslet a pokusit se jeho duši pochopit.
Materiální životní nouze je jen příčinou psychické poruchy, ke které došlo již někdy předtím. Nestačí odstanit projevy oné nouze, důležitější je zamyslet se nad samotnou příčinou.