Obrázek Běloruska
28. září 2008
22:02
Týdenní návštěva kamaráda v Bělorusku ve mně zanechala hluboké dojmy o běloruské povaze. Bělorusové jsou velice milí, pohostinní a společenští lidé. Rádi se baví a oslavují se skleničkou vodky. Jedna pozitivní vlastnost jim však vlastní není, a tou je schopnost oponovat. Nejvíce je to znát na tématech dotýkajících se (byť i vzdáleně) politiky. Bavíte-li se o nich s Bělorusem, bude nejspíše hájit stav věcí, jaký je a nepřipustí, že by situace mohla vypadat jinak, třeba i lépe.
Jedním z takových často diskutovaných témat bylo téma velice prozaické – topení. V Bělorusku byla již tou dobou docela zima, na naše poměry zcela jistě. Denní teploty se pohybovaly mezi 4 až 10ti stupni Celsia, vysoká vlhkost vzduchu způsobená řekami a všudypřítomnými lesy a jezery pocit chladu ještě násobily. I přes to bylo topení v celé zemi, ve všech městech studené. Netopilo se. Prezident Lukašenko totiž kdysi řekl, že topit se bude až v případě, že teploty poklesnou pod 8 stupňů na celých pět dní v kuse.
Je ráno, sídliště Jihozápad v Minsku se po šesté hodině ranní probouzí k životu. Pomalu svítá. Z ranní husté mlhy se vynořují postavy vycházející ze studených panelových domů. Lidé zahalení až po krk v teplých kabátech se snaží uchovat alespoň zbytek tepla z vlastním tělem vyhřáté postele na cestu sídlištěm k autobusové zastávce. Občas někdo hlasitě zakašle. Naše kroky směřují hned po ránu do lékárny. Fronta jak u nás kdysi na banány netrpělivě čeká na obsloužení. Každý si jde pro něco proti nachlazení. V takovém počasí, v bytě bez fungujícího topení a často s nětěsnícími okny se lze vyhnout chřipce jen těžce. Bereme pytlíčky Teraflu, místního životabudiče a nejoblíbenějšího léku proti nachlazení.
Později diskutujeme v bytě se špatně těsnícími okny nad šálkem horkého čaje s naší hostitelkou, lékařkou ve Vitěbské nemocnici, o problému s topením, resp. netopením. Hájí stávající situaci, že prý je to ekonomické, ušetří se hodně za energii. V sousedním pokoji zakašle její nastydlý manžel. Ptáme se, zda je dobré vystavovat organismus tak dlouho takové vlhkosti a nízké teplotě. Nedá se s tím prý nic dělat a většina lidí si již zvykla. Lékárnice v lékárně je v odpovědi na naši otázku o něco otevřenější, přiznává, že to zdravé není, ale že se s tím prý nic nenadělá. Všechno určuje vedení (strany). Říkáme si, jak je možné, že se nikdo hlasitěji neozve proti takovému zacházení. Tady jde o zdraví! Navíc Bělorusko nemá zásadní problémy s energetikou. Proudí do něj ropa i zemní plyn z Ruska, má i vlastní ropná naleziště. Ti movitější zajdou do CUMu, obchodního domu a koupí si elektrická kamna. Ale ta většina, pro kterou jsou zhruba 2000 korun velkou investicí musí obléci roláky a doufat, že na ně v přecpaných autobusech a mašrutkách někdo nemocný nezakašle.
Běloruskou mentalitu bezezbytku vystihuje vtip o Rusovi, Ukrajinci a Bělorusovi, kteří si mají sednout na židli, ve které je zapíchnutý hřebík. Rus se posadí, a když se píchne o hřebík, židli vezme a zuřivě ji s nadávkami o zem rozseká na třísky. Přijde Ukrajinec, posadí se, pak v klidu vytáhne hřebík, schová jej do kapsy se slovy „Ten by se mohl někdy hodit“ a sedí na židli dál. Nakonec přijde Bělorus a posadí se na židli s hřebíkem. V duchu si říká „asi to tak má být“…
Ochota smířit se se vším, co je dáno shora je běloruské mentalitě vlastní. Odpovědnost nese vždy ten nahoře a běžnému občanovi nepřísluší o těchto věcech rozhodovat, ani o nich zvlášť hluboce přemýšlet. Bělorusku chybí morální vůdce, který by ukázal občanům, že normální je žít životy podle svých představ a hlavně převzít za ně zodpovědnost se vším, co takové rozhodnutí přináší. Protože když se lidé kvůli strachu vzdají svého práva rozhodovat, pravděpodobně ještě po dlouhou dobu zůstanou v rukou kolchozníka Lukašenka, který je bude využívat a mávat si s nimi jak s proutkem.