Soud v Absurdistánu
11. září 2008
23:56
Dnešní MFDnes se na hlavní stránce pozastavuje nad absurditou fungování indických soudů v kauze dvou českých biologů, kteří patrně nelegálně vyváželi ze země jistý chráněný hmyz. Zatímco jednoho spolupachatele propustili s pokutou, druhému vyměřili tříletý trest. V Indii prý nic nepřipomíná poměry v Česku, a soudy již vůbec ne.
Nedalo mi podělit se s vámi o svoji zkušenost se soudem a vyšetřovateli kazašskými. Chci vám ukázat, že podobně absurdní postupy jsou „tam na východě“ zcela běžné a není se tak vůbec nad čím pozastavovat. I když je jejich uvažování a postupy pro našince naprosto zcestné. Oni se tamní vykonavatelé snaží především neztratit svoji tvář, chovají se důležitě, ale přitom dělají chyby a nemohou se opřít o svoje odborné znalosti, které jim chybí. Jak policistům, tak soudcům. O zákonodárcích, kteří vytvářejí právní normy ani nemluvě. Díky této neschopnosti se občas stane, že některý z Evropanů na absurditu místních pseudozákonů tvrdě doplatí. Ať již je to entomolog, nebo prostý turista.
Fungování kazašských soudů a soudních procesů
Jednoho odpoledne jsem byl při cestách Kazachstánem zatčen ve svém autě uprostřed pouště policistou, který nejdřív nebyl ani v uniformě, ale poté si ji narychlo oblékl. Následoval sedmdesátikilometrový transport po špatné silnici mým autem do nejbližšího města, kam jsme díky stavu vozovky dorazili až po setmění. Po čekání a kontrole dokladů na policejní stanici mě vyslechlo po sobě několik lidí, ptali se neustále na ty samé otázky, až začali být všichni unavení a padlo rozhodnutí, že budeme pokračovat ráno. Ráno moudřejší večera. Neměli mě přes noc kam umístit a zároveň se báli, abych neutekl. Řešením byl místní hotel, kde mě nakonec po telefonické domluvě s poručíkem ubytovali zadarmo, po mých protestech, že odmítám platit za hotel, kde mě proti mé vůli drží. Slova policisty před jeho odchodem ten večer z hotelu mě však rozesmála: „Nikam neutíkej, ráno si pro tebe přijdu“. Utéct znamenalo vydat se bez auta bezmála 500km nehostinnou stepní pouští.
Sehnat mi tlumočníka trvalo dva dny, stejně tak sehnat advokáta, který si více než mých zájmů hleděl toho, aby si neznepřátelil kohokoliv, kdo se mé kauzy účastnil. Soudkyně se mě již před samotným soudním stáním a před mojí obhajobou zeptala, zda budu moci zaplatit pokutu. „Ano, pokud budu shledán vinen“ odpověděl jsem. Druhá část věty ji však zjevně nezajímala a předem věděla, jak musí rozhodnout, aby nikoho místního proti sobě nepoštvala. Moji obhajobu si vyslechla v angličtině, bez překladu, že prý rozumí. Každému pátemů slovu. Korunu tomu všemu nasadila soudkyně nakonec, když v samotném rozsudku udělala chybu, na kterou se přišlo po skončení soudu. Nastal zmatek a soudkyně narychlo zorganizovala další, doplňkové soudní stání. Předtím mě ve své kanceláři prosila, ať jí vrátím rozsudek, že tam „jen něco změní“. Na takovou absurditu jsem odvětil, že jsem přece podepsal převzetí rozsudku a vyslechl si ho, tudíž je platný a nelze jí ho jen tak vracet k „opravení chyby“. Podobných tahanic bylo v celém týdenním procesu několik a ani česká ambasáda v Astaně nic s místními nezmohla.
Na závěr to nejabsurdnější. Díky kazašským zákonům jsem byl předveden před soud kvůli tomu, že jsem údajně porušil režim víza. Na tranzitní vízum jsem se nepohyboval na silnicích označených jako mezinárodních, ale sjel z nich na silnice nemezinárodní. Mezinárodní značení silnic však v zemi nikde neexistuje. Bylo mi doporučeno se někoho předem zeptat, které cesty jsou mezinárodní. Ale ani nikdo z vyšetřovatelů, ani soudkyně to nevěděla. A za tento prohřešek jsem byl vhozen do stejné skupiny jako Afghánci, kteří byli v zemi zcela nelegálně, bez jakéhokoliv víza. Odplatou za sjetí z virtuální mezinárodní silnice, která existovala pouze v myslích policistů a soudkyně, bylo týden trvající čekání na soud, udělení na místní poměry astronomické pokuty a vyhoštění ze země na 5 let. Ne, že bych se sem v brzské budoucnosti opět chystal…
Nakonec po rozhovoru s místním prokurátorem jsem se dozvěděl, že jsem měl přiznat svoji vinu, vzít všechno na sebe, značení neznačení, skutečnost neskutečnost a kát se. Pak by mi prý vyhoštění prominuli. Děkuji, nechci prokurátore. Mám svoji hrdost a nebudu se ponižovat před vašimi vyšetřovateli ani před soudcem, který si chce zachovat tvář a exemplárně odsoudit cizince jen proto, že je cizinec a zvýšit si tím sebevědomí a místní prestiž. To raději do té vaší totalitární země již nepojedu!