Kóta 718
3.5.2008 0:53
Břízkovec, neboli vojenskou terminologií kóta 718, donedávna známá jen turistům a vojenským nadšencům, se minulý týden rázem změnila na jedno z nejdiskutovanějších míst v českých médiích. Před několika dny ji obsadili aktivisté Greenpeace. Na základě svého názoru a přesvědčení jsem se rozhodl dojít až na místo a osobně aktivisty podpořit.
Cesta na místo
V pátek brzy odpoledne jsem vyrazil z chaty na okraji Prahy autem rovnou cestou do Brd, vybaven mapami staženými z Internetu a GPSkou. Po necelých dvou hodinách cesty po vedlejších silnicích vedoucích rozkvetlou krajinou jsem dorazil až do obce Borová, nedaleko od Rožmitálu pod Třemšínem. Za Borovou začíná vojenský újezd. Z Borové není vstup zatarasený závorou, pouze orezlou značkou zákazu vjezdu. Cesta vede lesem až na křižovatku na malé mýtince, na které je obydlená hájenka. Vydal jsem se doprava kolem hájenky a dál do lesa. Cesta vede úplně rovně asi 2km až na křižovatku T, kde jsem se dal doleva a po dalších 2km rozbahněnou lesní cestou doprava. Cesta vedla až téměř k obci Teslíny ovšem těsně před ní se dá odbočit doprava a dojet tak až téměř ke kótě. Vjezd na hlavní cestu v Teslínech bývá často hlídaný vojenskou policií, takže se jej vyplatí tak složitě objet. Po bahnité rozmoklé cestě se dalo jet ještě necelý kilometr, ale před vjezdem do lesa jsem musel auto nechat, protože dál by neprojelo a zapadlo do bahna. Přesunul jsem potraviny, které jsem aktivistům vezl, do batohu a vydal se na další cestu pěšky. Před samotnou kótou jsem raději sešel z cesty a pokračoval lesem, neboť jsem správně tušil, že na cestě tam bude vojenská policie hlídat a bránit návštěvníkům ve vstupu.
Kóta 718, jak to tam vypadalo
Na kótu jsem došel z východního směru a díky lesu a houštinám nezpozorován. Hned na okraji jsem potkal aktivistku Lenku, která mě mile přivítala a provedla celým táborem. Tábor překvapil svoji rozlohou a dokonalou vybaveností vším možným - nářadím, technikou i zázemím. Na nejvyšším prostoru kóty jsou na třech stromech ve výšce několika desítek metrů upevněny plošiny se stříškou, ve kterých protestují dva Češi a jedna Slovenka. Na zemi se staví společnými silami z klád (pracuje zde i švýcarský aktivista) most komunikace a kolem něj visí na provázcích výstava fotek sympatizantů s logem proti radaru. Hned vedle stojí vyřezávaný totem svobody a před ním se staví mohyla z kamenů, podepsaných návštěvníky. Sousední, malá mohylka s americkou vlajkou zapíchnutou uprostřed je prý dárek od zastánců radaru. Dle slov Lenky jsou Greenpeace demokraticky otevření dialogu, takže mohylu zastánců i s hvězdnatou vlajkou nechali na svém místě.
Po průchodu malou houštinou docházíme k velkému vojenskému stanu, který slouží jako zázemí všem aktivistům. Je zde kuchyňka, prostor na spaní, sušení prádla, převlečení, atd. Hned za velkým stanem je ještě několik malých stanů. Nahoře na kótě je i solární panel, který však podle slov Honzy F. v součanosti díky spálené pojistce nefunguje, takže není ani bezdrátové wi-fi spojení pro živý přenos videa z webkamery. Zásobování aktivistů probíhá pravidelně ze základny v nedaleké obci Míšov, stejně tak jako probíhají pravidelné denní kontroly vojenské policie a jejího protikonfliktního týmu. Podle Honzy se policie chová korektně, o čemž jsem se přesvědčil i osobně.
Jako symbol vyjádření podpory jsem přinesl plný batoh potravin a pití, které jsem předal Lence. Většina z aktivistů jsou vegetariání, což jsem naštěstí tak nějak předpokládal, takže jsem nebral nic s masem. Honza pak uslyšel bouchnutí dveří auta vojenské policie a upozornil mě na kontrolu, takže jsem se se všemi rozloučil, popřál jim a zmizel v lese. Jen co jsem opodál došel na cestu a ohlédl se, beželi za mnou dva policajti. V klidu jsem šel dál a až po asi kilometru „pronásledování“ na mě zavolali, tak jsem se otočil a šel jim naproti.
Vojenská policie
Díky tomu, že jsem neměl občanku u sebe, ale nechal ji v autě, jsme čekali na příjezd velitelského auta policajtů. Ti mě pak svým Land Roverem odvezli k mému autu a tam zkontrolovali doklady. Počáteční „výslech“ i vše ostatní proběhlo klidně, policajti byli rádi, že jsem „spolupracoval“, tj. choval se slušně a nechal je dělat jejich práci (tedy zkontrolovat OP a zapsat si jméno a následně ústně vykázat z prostoru). Obešlo se to celé nakonec bez pokuty, neboť jsme se snad i trochu spřátelili. Jeden z policajtů studoval v pražské policejní škole, kterou jsem kdysi připojoval na Internet. Navíc mě obdivovali, jak jsem se s takovým autem (formanem) dostal tak daleko po takové rozbahněné cestě. Nakonec mi poradili jak s autem nejlépe jet offroad a pak šli vytlačovat kolegy, kteří tam zapadli. Prosvištěl jsem kolem nich a pokračoval v cestě. Ještě jsem se zastavil v obci Míšov, kontaktoval aktivisty ohledně pomoci s bezdrátovým spojem z kóty a vydal se symbolicky přes ves Trokavec zpátky k domovu do Prahy.
